„ Ano, tohle potřebuje lázně. A cvičit, cvičit, cvičit!“ Ale já jsem s tím nepočítala, myslela jsem, že to se rozcvičí doma. Oponovala jsem paní doktorce i tím, že po prvních třech operacích jsem nikde nikdy nebyla, ani na rehabilitaci. Tak proč teď… „ Chcete chodit? Chcete, a já taky ráda uvidím, jak se to vyvine. Vždyť právě kolega tady doporučuje lázně. Tak pojedete!“ Vyřizování lázní nějaký čas trvá a dá to i dost chození. Ty pochůzky byly pro mě zatěžující, protože bolest v tolikrát operovaném koleně mě docela omezovala a moje chůze vypadala spíš jako pohyb mírně podnapilé a rozbruslující se sportovní začátečnice. Obě francouzské hole mě sice jistily, ale na neudržovaných chodnících a ulicích mi nekontrolovaně ujížděly, kam jim bylo libo. Zajistila jsem si předběžně ve vybraných lázních ubytování a čekala jsem na rozhodující verdikt komise nejvyšší. Znáte ten pocit, kdy čekáte na důležité rozhodnutí nějakého úřadu a trochu se těšíte, že to dobře dopadne? A o hodně větší máte pochyby, až obavy, že to třeba nevyjde? I když se mi nejdříve do lázní nechtělo, v tomhle „čekacím“ stadiu se mi dělalo špatně z představy, že lázně nebudou. A já, že nezvládnu sama rozcvičit, posílit a přinutit koleno dělat to, či ono. Zkrátka, že už nebudu chodit ani tak, jak před operací.    
Ale brzy jsem dostala vyjádření o kladném vyřízení lázeňského pobytu a už jsem čekala na dopis či telefon s datem nástupu. Nejraději bych jela co nejdříve, v jarním období, ale zákon schválnosti tomu chtěl, že jsem měla hlásit svůj příjezd právě v době nejteplejší, pro někoho ale v nejkrásnějším létě. Byla jsem zničená už při příjezdu. Přesto, že mě manžel dovezl až na místo a doprovodil k recepci, cítila jsem se hrozně nesvá. Před mnoha a mnoha léty jsem byla v lázních, ale v těchto bylo vše úplně jiné. Znalci se usmějí, ale mě do smíchu nebylo. Začala jsem si pomalu podle pokynů slečny recepční zařizovat nutné věci, což bylo stravování v jedné z jídelen, po obědě ubytování na pokoji, kde již bydlela jistá paní spolubydlící. Ale s tou jsem se seznámila až odpoledne, když se vrátila z jedné z procedur. Mezitím jsem podle plánku studovala kde jsou a jaké léčebné úkony. Vyřídila jsem si lázeňský průkaz, průkazku do knihovny a po večeři jsem bloumala po celém areálu lázní s různými lázeňskými domy, našla jsem ordinace lékařů, zběžně jsem prošla kvetoucím a nádherně udržovaným parkem.

Unavená jsem se vrátila na pokoj a povídaly jsme si s mojí spolubydlící. Dychtivě jsem poslouchala její rady, na stůl jsem si dokonce připravila i plánek a po rozpisu procedur i takový návod.V jídelně jsem měla zajímavé spolustolovníky. Postupně jsem zjistila, že jsme tři diabetici a jeden „normální“ strávník. Nikdo nebyl vegetarián, ani vegan. Všichni jsme byli „masožraví.“ Ale jedna stará paní, jež nebyla diabetička, chodila do jídelny vždy s předstihem, aby stačila zkontrolovat co je na stole pro nás tři a docela beze studu vybírala a pečlivě ukládala do kabelky, co měla ráda. Teprve po důrazném odporu nás zbývajících přestala, ale stěžovala si, že nemá to – či ono. Zrovna tak i po přivezení jídel přesvědčovala nad svou porcí, že to ona si neobjednala, že by raději „támle to“. Ale druhý den dostala teploty a musela pobyt ukončit. Dostali jsme jiného pána ke stolu a byl klid. Mezitím už jsem přecházela téměř suverénně mezi ordinacemi, tělocvičnami, bazénem, lázněmi s perličkami i masérskými kabinkami. Na první masáž jsem šla s divným pocitem. Poprvé! Věděla jsem jenom, že se musím svléknout do spodního prádla a čekat, co se bude dít. Po vyzvání masérem jsem vešla do jeho místnosti. U okna měl stolek s počítačem a tam jsem ještě oblečena položila svůj lázeňský průkaz. „Svlékněte se do kalhotek a lehněte si!“ Zaznělo docela nahlas a ze síly toho hlasu jsem se asi trochu zmenšila. Svlečená do kalhotek uléhám opatrně na masérský stůl, a obličej jsem ponořila do otvoru, který pro něj byl vytvořen. Cítila jsem se hrozně, a to jen tím ležením. Moje koleno chudák poprvé po všech operacích mělo úplně jinou, horší polohu. Já zrychlený dech, tep i tlak. Začala jsem se dusit, protože jsem ležela na prsou, které mi hrozně překážely. Dostala jsem strašnou žízeň a ta nejistota a neznalost mě přiváděly skoro ke kolapsu.    
„A jdem na to!“ Dostala jsem na záda několik cákanců čehosi a moje ruce ještě více přilnuly k tělu. Jenže prsty „dotěrného“ maséra začaly místo prostého masírování zajíždět někam, kde jsem to vůbec nečekala. Ze zad sjížděly po kluzkém těle do stran mezi paže a…Potom zase až za hranice kalhotek. Moje trpělivost jaksi nevydržela a já s hlasitým „ Už dost! Je mi zle!“ jsem se až kupodivu rychle vymanila z činnosti bloudivých prstů zčervenalého maséra.   Nejsem zvyklá takovým dotekům, on asi ne takovým pacientkám. Možná, že se to některé líbilo, ale mě ne. Hned druhý den ráno jsem šla poprosit paní doktorku, aby mi masáže zrušila, že mi to nedělá dobře. Dostala jsem jiné procedury, které mi nejen vyhovovaly, ale rozhodně i více pomohly. Mezi ně patřila i perličková koupel. Už při přijímací prohlídce jsem ale upozornila paní doktorku, že do vany nevlezu a hlavně nevylezu, ale ujistila mě, že to není vůbec problém, že připíše ZV. V hlavě mi rychle proběhly různé zkratky, taky mě napadl „Závodní výbor“, ale tady? No nic, poznám. Byl to prosím zvedák! Zjednodušeně – takové popruhy, kam se daly nohy a pod celým tělem obrovská, pevná síťovka, se kterou moje tělo vyjelo nad vanu s připravenou vodou. A potom mě sestřička ovladačem pomalu spouští zvolna do příjemně teplé vody.                        
A tu se se mnou mazlí zvědavé bublinky, pomalu zkoumají všechna zákoutí mého těla. Uklidňující hudba neskutečně podtrhává tu příjemnou relaxaci a odpočívám v úžasné blaženosti. A za chvíli zazvoní budíček, přiběhne hodná paní lázeňská a s něžným pohlazením po hlavě mě vrátí k realitě. Zvedák zase splní svoji povinnost a zvedne mě z vany, kde mi pomůže zase lázeňská víla ze síťovky, pomůže mi utřít a doprovodí mě do kabinky. Příjemná, velice příjemná procedura. A taky cvičení v bazénu miluji, po něm je možnost si i zaplavat. Bylo ještě několik dalších procedur, různá skupinová i individuální cvičení, parafin a další.    
Mimo to jsem se ráda procházela lázeňským parkem s novou kolegyní, povídaly jsme o všem možném, při nepřízni počasí jsme poseděly v křesílkách příjemné kavárny. Vzhledem k našim bolavým kloubům jsme nevyužily možnosti tanečních večerů, kde, jak jsme zjistily pohledem do sálu, působilo vše opravdu ozdravně. Pacientky odkládaly francouzské hole, lázeňští šviháci vypjali hruď, narovnali záda a při živé hudbě se páry vlnily a tulily – radost pohledět.    
   A mě čas pobytu postupně vypršel. Dokončila jsem léčbu, absolvovala propouštěcí prohlídku a odpoledne před odjezdem bylo třeba domluvit si cestu domů. Shodou okolností stejný den odjížděla i moje známá, která bydlí o vesnici dál, a nabídla mi svezení domů. Byla to velká výhoda a tak jsem ji ráda využila. Poslední den v lázních, poslední snídaně. Rozloučila jsem se s bezvadnou partou chlapů, se kterými jsme při jídle zažili spoustu legrace, hodně vyprávění a zajímavostí z míst jejich bydliště, zaměstnání i osudů.                Také s kamarádkou, se kterou při povídání bylo tak příjemně, jsme si vyměnily čísla mobilů i adresy.
   Moje vzpomínky jsou kupodivu vcelku pěkné, i když ne všechny. Ale to je realita dnešní doby. Cesta domů pěkně ubíhala a teď mi zůstaly jen ty vzpomínky na lázně.