Klidně mohu napsat „moje milé rádio“ – a vůbec nebudu lhát. Snad jenom v tom, že nebylo jenom moje, ale celé naše rodiny.
Když jsme byli úplně malí caparti, byla to pro nás kouzelná skříňka, která v sobě skrývala spoustu malých lidiček a zvířat; a dokonce někdy i auta nebo vlak, parník či bouřku. Také odtud znělo bití zvonů nebo různé znělky, které zvaly posluchače k oblíbeným pořadům. Zvaly i mé rodiče „Kupředu–levá!“, hned jsem věděla, že budou zprávy Čs. rozhlasu, ale před nimi ještě nezapomenutelný Hajaja. A dál znělka ranní rozcvičky, čtení pana Františka Nepila, které bylo velice příjemné a končívalo slovy: „Přeji Vám pěkné a ještě hezčí ráno“. Protože tenkrát se v sobotu pracovalo i chodilo do školy, tak odpolední „Pozor zákruta“, v neděli dopoledne pořad „Hrají a zpívají Plzeňáci“. Milovala jsem nedělní pohádky po obědě a večerní četbu na pokračování.
Asi jako pětiletá jsem byla se sestrou na prázdninách u babičky a dědečka v Praze. Bydleli tenkrát ve Slezské ulici. Dědeček nás vodíval na vycházky nejen v okolí jejich bydliště, ale projížděli jsme cinkajícími tramvajemi po mnohých místech Prahy a ty si prohlíželi.
Pěší procházkou jsme šli Vinohradskou třídou, myslím, že babička tenkrát dědečkovi říkala: „Vem je po Fošovce až k Wilsoňáku a zpátky okolo rozhlasu, ať se holky projdou!“. Dědeček nás opravdu vedl každou za jednu ruku po „Fošovce“ a vypravoval, co v kterém obchodě prodávají, a nám skoro lezly oči z důlků. Ukazoval, jak rychle jezdí tramvaje a jak lidé musí dávat pozor, aby se nestalo neštěstí. A po chvíli nám ukázal na protější straně široké ulice velkou budovu Československého rozhlasu. Sedl si k nám na „bobek“, protože při jeho výšce téměř dvou metrů bychom my dvě malé vykulené holčiny z jeho povídání neslyšely asi nic. Zběžně nám vysvětlil, že tam se vlastně dělají a odtud vysílají ty krásné pořady, které nám doma tatínek, jako nejvyšší představitel naší rodiny, pouští otočením knoflíku. A pokračovali jsme všichni až k hlavnímu nádraží – Wilsonovu, které jsme vlastně tenkrát viděli jen z mostu. A cestou zpět jsme se vraceli už po té straně ulice, kde je budova rozhlasu. Zase se dědeček zastavil a tentokrát nám jen tak zjednodušeně vyprávěl, že na konci války se tam moc těžce bojovalo právě o ten Rozhlas. Vím, že tehdy měl oči plné slz. Tenkrát jsem to nechápala, až další léta přinesla vysvětlení… A teď už jich uběhlo sedmdesát! I mně přibyly nějaké ty ročky, ale vzpomínky se mi vybavují.
Ta procházka pokračovala přes Čechovy sady a domů. Po obědě jsme musely odpočívat, samozřejmě jsme se sestrou usnuly. Pamatuji si, že dědeček hrál výborně na klavír a naši popolední siestu přerušil příjemnou Dvořákovou Humoreskou.
Až jsme se vrátily domů k rodičům, pozorovala jsem víc naši „hrací skříňku“. Ovládací knoflíky dva, jeden na pouštění, zesílení zvuku, ztlumení a vypnutí. A druhý na naladění stanic, kde na takové tabulce popsané jmény a číslicemi, jezdila tyčinka a ukazovala, která stanice je právě zvolena. A ještě takové zelené „oko“. Zkrátka světýlko, které nám mělo říct, že náš radiopřijímač je v provozu.
Tak to jsou milé vzpomínky na rádio a Český rozhlas a jeho různé stanice, které dodnes vyvolávají třeba i hudební úryvky ze symfonické básně Vltava, ukázky různých pořadů a nebo jen hlasy už třeba i nežijících umělců.
Moje vzpomínky. Máte také takové?