Je o mně známo, že mám ráda své rodné město, jeho okolí, celou Vysočinu. Zvlášť miluji Žďárské Vrchy a malebné Telečsko, o kterém jsem se již zmínila dříve. Dnes bych chtěla shodou okolností navázat na tu krásnou krajinu a překvapit vás svým výletem na hrad Roštejn. Už jsem tu kdysi byla – v minulém století. Ano – v červenci 1968. Při své povinné praxi technika jsme vyjeli s tehdejším učitelem praxe a ještě dvěma studenty s koňmi a bryčkou až na hradní nádvoří, které samozřejmě tehdy vypadalo úplně jinak. I hrad sám, a mně ve vzpomínkách zvlášť utkvěl pohled na zvláštní věž a ohromné skály a kameny v podhradí.
Tenkrát jsem se příliš nezajímala o historii a kdeže by mě napadlo, že vlastně po 44 letech se budu těšit na prohlídku tohoto hradu a na zajímavý výklad. Těšit se a taky trochu bát.
Nejsem totiž vůbec tak pohyblivá, jako spousta turistů a zájemců o prohlídky na té trase A i B, kterou jsem si zvolila i já. Ale já mám proti těm všem výhodu. Mám dvě holky – kámošky, francouzské hole. Všude jdou se mnou. A věřte mi, šly jsme spolu i ty schody. Místy jsem spolehlivě zpomalila celý peleton, který dupal za mnou. Ale někteří starší turisté a i maminky s dětmi byli rádi, že zvládli cestu stejně jako já.
A díky tomu jsme si všichni pěkně v klidu poslechli výklad průvodkyně od prvních zmínek o založení hradu r. 1339 pány z Rosensteinu, kteří měli ve znaku pětilistou růži, proto bylo později jméno pozměněno na Roštejn. Ale mě zaujaly jiné věci. Například erbovní sál, kde jsou všechny stěny pokryty barevnými erby různých pánů – a je jich tu přes 700. Hodovní síň s krásným interiérem, v dalších místnostech obrazy, výstava zbraní, cínového nádobí; betlém, který zabírá skoro polovinu místnosti a mimo různých přírodnin a doplňků má asi 450 vyřezávaných figurek, z nichž některé zřejmě pocházejí i od významných řezbářů z Třešně.
A krásný zelený sál, plný rostlin – je to vlastně herbář. A velký namalovaný kůň, který s vysvětlivkami sloužil na výuku v nedělní škole.
A po sestupu do sklepení – malé překvapení. Vysočina – jak je známo – je země z kamení. Samé skály, samé lomy. A tady expozice kamenictví. Ukázky kamene – převážně žuly z několika lomů v okolí – Mrákotín – velký a známý lom, především svým téměř 16m dlouhým tzv. Plečnikovým obeliskem, který stojí na nádvoří Pražského hradu. Původní měl 20m, ale ten se zlomil. A Rácov, Bílý Kámen, Kamenná, Rančínov a další. Každý kámen z nich má svoji krásu, svoje upotřebení, každá vyleštěná deska má svoje kouzlo, svoji poezii. Jsou tam i ukázky žuly z Itálie, Finska, Španělska – a ty mi nic neřekly – přestože jsou pěkné, jsou smutné, chladí.
Ale znovu s kámoškama nahoru. Uf! Teď lovecké trofeje, ukázky terčů, lovecké zbraně a povídání o oboře.
A další – pohádková trasa, samá strašidla pro děti. Vše s pověstmi a krátkými pohádkami, no skoro jsem už zapomněla – skřítci, jezinky, hejkalové, čerti, drak. A divný vodník bez zeleného fráčku, bez červených botek, s holou hlavou a s vykulenýma očima. Proč tak vypadal? No – byl prý z Dalešické přehrady, také tam topil lidi a ulovené dušičky prý svítily proto, že nedaleko je přece jaderná elektrárna Dukovany!
V reprezentativním sále mimo jiné exponáty bylo krásné kouzelné zrcadlo. A podle výkladu ke konci prohlídky – žena, která se do něj podívá, bude do roka hezčí a nikdy nezestárne. Naopak, když se do něj podívá muž – do roka mu vypadají vlasy a začne ztrácet zuby.
Účastníci se bezděky rozhlédli po sobě navzájem a pohledy se zastavili na jednom pánovi středního věku, který si rukou lehce sklouzl po své pleši. Slečna průvodkyně se s úsměvem zeptala: „Vy už jste tady byl?“ Všichni se srdečně zasmáli, i tázaný.
Prohlídka skončila, průvodkyně poděkovala za pozornost, lidé za výklad. Ale nerozešli se hned. U výklenku u okna byl stůl a na něm kniha. Ostatní s úsměvem psali svoje pocity. Také jsem napsala:

Pěkné, moc děkuji
Já a moje kamarádky

A šourala jsem se k autu, kde na mě čekal Václav