Sedím u stolu a zdá se mi, že slyším povědomou melodii. No jasně, vždyť je to můj mobil! Tak honem, tentokrát leží u televize; dva tři kroky a jsem u cíle – je můj! „Prosím?“ ozvu se jako vždy, když bez brýlí nezjistím hned volajícího. „Ahoj, tady Jitka.“ A náš rozhovor pokračoval. Nakonec jsme se dohodly, že se v sobotu 18. června pojedu s ní, Bohoušem a Petrem podívat do Liberce, kde se zase po roce budou udílet Hlavní ceny a Čestná uznání v různých zájmových kategoriích
v soutěži o Modrého slona – Tvoříme duší.
Jak víte, je to soutěž pro různě postižené spoluobčany různého věku v mnoha sociálních
a zájmových organizacích.
Sobotní ráno bylo zakaboněné, cesta do Prahy deštivá. Cesta ubíhala v pohodě a když jsme byli na pokraji Prahy, začal nám radit pán z předního skla: „za 800m odbočte vpravo – za 200m odbočte vpravo, pak sjeďte vpravo a hned odbočte vpravo – za 150m… a tak dál. Tak Jitka dodržovala rady a světe div se – a já taky, dojeli jsme až na místo určení přesně podle pokynů a zručnosti řidičky, i když ji Bohoušek trošku dráždil.
V Liberci jsme si prohlédli radnici, krásné výstavné historické domy na náměstí a popojeli
k ZOO, kde se naše akce odehrávala. Začátek byl ve 13 hodin, i když mnoho lidí bylo informováno jinak. Měli jsme dost času si prohlédnout od strmého stoupání u pokladny první exponáty a zanedlouho už jsem nadšeně prohlížela překrásné dlouhokrké žirafy i se dvěma mláďaty. Bezesporu mají ty nejkrásnější oči a nejsvůdnější řasy možná nejen v říši zvířat. A s nimi stádečko zeber.
Mám ráda živou přírodu a v ZOO jsem nebyla už dlouho, takže mě uchvátil hned i pohled do dalšího výběhu slonů, z nichž jeden stál a chobotem si sypal písek na hlavu a záda; druhá – slonice – nehnutě ležela. Mezi oběma pavilony byla výstava exponátů zaslaných do soutěže o Modrého slona a tam jsme se šli samozřejmě hlavně podívat. Pomalu, opatrně a zvědavě jsem vstoupila na výstavní plochu ke stěně, kde hned na začátku výstavních exposic visely fotografie Petra Žižky
a Bohuslava Večeři. Procházela jsem dál a obdivovala jsem některé originální výrobky, další práce podobné těm, které vyrábíme i my v naší Rosce.
Spoustu, spoustu krásných a dojemných výtvorů od lidí různého stáří – od dětí až po seniory. Od lidí s různým postižením ať psychickým či tělesným; s různými nemocemi, bolestmi, zatíženími. Obešla jsem celou výstavu a téměř před koncem – na instalovaném kmeni stromu byly vystavené drobné výrobky naší Rosky a mně to moc potěšilo. Vyjímaly se korále, náramky, přívěsky z Fima
a další drobnosti. Pomalu jsem vyšla ven a sedla jsem si tam na lavičku. Diskutovali jsme venku co kdo viděl a Bohouš s Jitkou se vrátili dovnitř ještě fotit.
Já jsem venku zahlédla statnou paní v bílém tričku s logem modrého slona, a tak jsem se jí ptala, kudy nejblíže se dostaneme k malému amfiteátru, kde mělo být vyhlášení oceněných. Vysvětlila mi stoprocentní zkratku.
Přesto, že mě Petr lákal ať jdu s ním, že to je sice o kousek dál, ale že to zvládnu, a co všechno uvidím cestou, rozhodla jsem se podle rady té paní, která pro mne v tu chvíli byla jedině ta správná „navigátorka“.
Jít hned pod pavilonem žiraf dolů z kopce, okolo gepardů, ne k dětskému hřišti, ale pořád dál až k jezírku a tam mě to dovede. Dovedlo. Okolo jezírka, kde jsem shlédla několik divokých kačen a kačerů a hejno pelikánů, jsem si to mastila rychlostí 2km/hod. Vím to přesně, je tam elektrický měřič rychlosti. Přede mnou jel pán s paní s půjčeným čtyřkolovým vozíkem a měli stejný cíl, akorát museli vrátit ten vozík. Ale měli lepší čas, protože u těch kačen mě „vzali“. Když jsem chytla druhý a třetí dech díky naučenému i podklíčkovému dýchání, zahlédla jsem je, jak s trochu kolmo
postaveným vozíkem se prosoukali východem, který klapal jako velký hodinový stroj. Začala jsem také prolézat otočný klapající východ a s pomocí za mnou se tlačících, kteří měli kupodivu stejný cíl i „navigátorku“ – jsem se spolu s nimi ocitla úplně mimo areál ZOO. Vpravo – Rybářská bašta, vlevo do kopce – vstup do ZOO Liberec!
Když jsem dofuněla k pokladně, paní pokladní rozjasnila tvář a mile řekla: „Jé, vy už jste tady dnes jednou byla, já si vás pamatuju“. Vysvětlila jsem jí zadýchaně svoji anabázi a ona mě poslala znovu do kopce k těm milým žirafám. Ale tentokrát jsem se už nenechala překecat. Přes hlasité dohady mnoha lidí, kteří hledali stejný cíl, jsem už přesně věděla – kde jsou gepardi a „metla“ jsem to správně, čas byl napjatý. Trápila mě i myšlenka na mé kolegy, zdali si nedělají starosti – když jsem šla tou zkratkou. Konečně jsem slyšela hluk z dětského hřiště a dorazila k jezírku. Ale tentokrát jsem zatočila vpravo. To byl ten správný tah! A už jsem zahlédla Jitku a Bohouška, v zápětí potom i Petra. Nebylo mi hned do řeči, ale na Jitčin dotaz jsem stačila odpovědět, že jsem šla sice zkratkou, ale mám za sebou už druhé kolo.
Stihla jsem to akorát. Vydýchala jsem se, napila vody a pozorovala jsem, jak se plní poměrně nevelký prostor hned vedle dětského hřiště účastníky soutěže. Byla jsem tam poprvé, sedla jsem si na kraj, na židli hned za Bohouška. S Jitkou jsme sledovaly probíhající přípravy a taky jsem jí hned ukázala moji „navigátorku“. Počasí se umoudřilo, nepršelo ani nebylo velké teplo, bylo cítit trochu napětí, slyšet štěbetání dětí a chvílemi i výkřiky přijíždějících vozíčkářů, jak se s ostatními známými vítali. Bylo to chvílemi až zarážející, chvílemi tak dojemné.
A po zahájení a vysvětlení postupu vyhodnocení účastníků všech kategorií soutěže Tvoříme duší o Modrého slona v Liberci 2011 – to vypuklo.
Hned mezi prvními byl vyzván náš Petr Žižka k převzetí Hlavní ceny v kategorii – Fotografie. Všichni jsme mu to moc přáli, měl velký aplaus, gratulace. Ale Petr na své kamenné tváři nedal ani trochu najevo svou radost. Je to dobrý herec, jenže já ho stejně prokoukla a vím moc dobře, že mu tohle velké ocenění přináší velkou radost a zadostiučinění a že si toho Modrého slona opravdu zaslouží. To když volali jménem Bohouška, to byl jiný frajer! Ten by oblíbal a nechal by se líbat půlkou Liberce! Dostal Čestné uznání za své fotografie a my jsme měli i s ním moc velkou radost.
Pozorovali jsme ostatní vyhodnocené a oceněné, zvlášť mne i Jitku zaujali klienti z ústavu, kteří byli mentálně postižení, ti se umístili v kategorii – Keramika. Tak prožívané předávání cen jsem neviděla a asi už neuvidím. Tolik radosti přerůstající v euforii, kdy se Čestné uznání rázem změní
v nejúžasnějšího Oskara – to se jen tak nedá zapomenout.
A potom jsme se dočkaly – Jitka i já.
Čestná uznání za výrobky z pracovní terapie z naší Rosky a pro mě za literaturu. Při předávání mi ti gratulanti řekli, že mám moc pěkné příběhy, a tak mě docela potěšilo, že je snad dokonce četli.
No, a potom pokračoval další program, ale my jsme šli dál – na prohlídku další části zahrady, k pavilonu bílých tygrů, kteří jsou překrásní a ve svých skleněných ubikacích si užívali odpolední siestu. Také tučňáci a především pavilon označený panáčkem a panenkou s nápisem „Zdarma“ nás velmi potěšil. Potom jsme procházkou dokončili prohlídku ZOO a okolo už známého jezírka jsme docházeli k východu. Já jsem teď dosáhla rychlosti jen 1,5km/h; ale byla jsem na pokraji sil. Došli jsme se najíst do nedaleké restaurace a potom jsme nasedli do auta, se kterým Jitka přijela co nejblíže to šlo. A vyjeli jsme domů. Počasí se zase začalo horšit a tak jsme byli rádi, že jsme v autě. Ještě krátká zastávka v Babylonu a odjezd z Liberce. V mracích se schovával Ještěd.
Koukala jsem po okolí a Petr mi spolu s Bohouškem ukazovali různé pamětihodnosti, nebo aspoň jejich směr v okolí, a že tam je překrásných míst, zřícenin i dochovaných hradů a zámků!
A za nedlouho už jsme byli u Prahy. A znovu byl zapojen výdobytek naší moderní doby – navigace. A na krabičce na předním skle ukazovala šipka kam se má zatočit nebo uhnout a ten pán z předního skla začal zase radit.
Chvilku jsem to pozorovala, porovnávala jestli se trefil, pak jsem zase koukala ven. Ale najednou nás všechny zarazilo, že docela nestydatě nutil Jitku – a to několikrát za sebou, a docela nahlas „Odbočte vlevo“! A přitom ukazatel na Brno na několika cedulích jasně velel vpravo. Jitka se rozhodla správně! Neposlechla toho cizího chlapa a vedena snad instinktem a k mé velké úlevě dala se vpravo. A jeli jsme a drncali, až jsme dobře domů dojeli. Všichni jsme z ocenění měli radost.
Ta se asi doma moc najevo nedává, jenom Václav a Vítek mi dali pusu a řekli, že „to je pěkný“. A já měla radost, protože i od nich „to bylo pěkný“.
A já nevěřím ani navigátorce ani navigaci, ale těm svým chlapům.