3. – 28. listopadu 2014
Ministerstvo zdravotnictví
Palackého náměstí 4, Praha 2
Letos jsme byli svědky krásně pozvolného jara a zatím to vypadá, že podzim bude také takový, všimli jste si? Je to příjemná změna. Poslední přechodová období byla extrémní.
Letos na výstavě neuvidíme některé autory, jejichž práce jsme byli zvyklí vídat od počátku. Přejeme jim hodně sil na zdolání všech obtíží, které život s roztroušenou sklerózou přináší. Zároveň se k nám ale přidalo mnoho autorů nových. Vítáme je mezi námi a máme velkou radost.
Život je cesta, ano, tak to můžeme říct, jsme stále v pohybu. Můžeme tuto představu malinko pozměnit a rázem se dá říct, že život je řeka, po které se plavíme v naší loďce. Někdy je velmi snadné s ní po řece plout, nechávat se unášet proudem, ovšem jindy se změní počasí, voda je rozbouřená nebo naopak příliš klidná a my musíme vynaložit velké úsilí na to, abychom se mohli pohnout z místa.
Pro letošní ročník výstavy jsme vybrali jako grafický prvek řečiště českých řek. Řeka jako symbol cesty, řeky, které rozvádějí vodu po celé zemi stejně, jako cévy a žíly v našem těle rozvádějí krev a tím zásobí živinami celý náš organismus. Vše je tvořeno z vody, vodou. Stejně tak
i duha. Symbol, za kterým se naše výstava pomyslně ubírá. Přejeme vám do dalšího roku dny plné barev.
Veronika Bratrychová a Klára Zápotocká
Kurátorky výstavy Cesta za duhou
Radost ze života
Jsem ráda, že někam patřím. Ano, patřím do Rosky Jihlava. Jsou tam rásní lidé. Jsou a budou, protože vnitřní krása je trvalá. Další radost mám z vnoučat. A těch teda mám…
Každý den je s nimi nový, krásnější a hlavně překvapivější. Člověka to ale nutí být pořád ve střehu. Byli jsme tak jednou s Roskou na výletě v obci Modrá. Je tam Archeoskanzen a Živá voda – prosklený tunel vás zavede pod hladinu rybníka. Kolem sebe tak prosklenou stěnou uvidíte život v potoce, ve velké tůni s chladnomilnými rybami nebo nahlédnete pod hladinu mokřadu.
Dole v tunelu okolo nás i nad hlavou plavaly všemožné ryby. Paní průvodkyně nám je ukazovala a pojmenovávala. Upozornila nás na štiku: „Podívejte se, támhle se schovává štika, číhá tam na svoji potravu.“ Načež vnouček jen tak mimochodem prohodil: „To znám, z té se dělá ta paštiková pomazánka.“
Když jsme se vynadívali, vyšli jsme ven k přírodnímu jezírku. Tam se mohou návštěvníci osvěžit v přírodním koupališti s brouzdalištěm napájeném podzemním pramenem. Cákalo se tam několik dětí. Nabádala jsem vnoučka, aby se taky osvěžil. Ten však záporně zavrtěl hlavou a odpověděl: „Kdepak, babičko, plavky nemám a nahatej jako ty děti se bojím. Co kdyby si ta štika spletla mého pindíka se žížalou.“ No prostě, mám radost ze života.
Malba na sklo je mojí velkou zálibou a také relaxací. Ručně malované kořenky vznikly vlastně náhodou, když jsem přemýšlela, jak využít skleničky od jogurtů. Postupně jsem se dostala i ke klasickým kořenkám, které jsou stejně praktické. Doufám, že mé kořenky se budou všem líbit stejně jako mně a mé rodině.
HVĚZDIČKA
Nemusíš být žádná hvězda,
kdekdo tě hned stejně pozná.
Podle čeho?
Podle činů.
Nebuď skromný,
samozřejmost to přec není.
Konat dobro pro druhé,
volný čas ti zabere.
Vážím si tě, hvězdičko,
jsi víc než to sluníčko.
PRACOVNÍ DEN
Víkend uplynul
a zase pondělí.
Sotva člověk vypnul,
aby už byl v koupeli.
Poté honem do obleku,
něčeho si zobnout.
Doletět na elektriku
a po cestě zhubnout.
Do práce přiletí na kvap,
dá si do pořádku resty.
Mezi tím presovač zaklap,
šéfovi jde radši z cesty.
Po pracovní době,
pospíchá do školky.
Čekají už obě,
rozverné to holky.
Táta je zavede domů,
sám si lehne na kanape.
Dcerky tahají ho dolů,
dnes mu to jaksi neklape.
Manželka je poté doma
a dětičky uloží.
Ještě houkne na manžela,
ať do krbu přiloží.
Mé obrázky vznikají hlavně v zimě, kdy den je krátký a večery dlouhé. Miluji slunce a příjemné teplé počasí a proto kreslím ráda květiny. Když si večer někdy prohlížím staré rodinné fotky, tak si zase kreslím obrázky podle nich. V myšlenkách se vracím zpátky a je mi dobře.
Sedím v naší boudě na zahradě v Hrádku nad Nisou, které láskyplně říkáme „chalupa“. Venku prší a naše temperamentní štěně Ema spí. Máme tu teplo. Díky, bráško, za kamínka, dřevo v nich příjemně praská. Je to jediný zvuk, který je slyšet. A déšť. Skoro jako na konci světa – bez elektřiny, vody, internetu. Mám to tady moc ráda. Velkým hitem letošního roku jsou náramky z gumiček. Již více než rok se mi třesou ruce a výroba korálů je pro mne čím dál obtížnější. Gumičkám třes nevadí, naštěstí. Různé náramky z nich nosí už půl rodiny. Korálků se ale nezříkám, pilně střádám nové a čekám na vhodnou příležitost. Určitě ještě přijde!
Každý den se jako veterinární lékař setkávám s různě postiženými zvířaty. A vždy obdivuji s jakou lehkostí zvládají své postižení. Jsou pro mne inspirací.
Výroba šperků se stala mojí velkou vášní a v době začátku nemoci mi zachránila zdravý rozum. Oblíbila jsem si především techniku šitého šperku. Základem je sice pracné vyšívání jednoho korálku po druhém, technika ale nabízí mnoho prostoru pro vlastní nápady. Snad mi RS tuto radost ještě ponechá.
Mé fotky nejsou dokonalé, ale zachycují pro mě místa, kam se poté, co mě nemoc dohnala a sundala z kola, vyřadila z vysokohorské i normální turistiky, dostanu na svém jezdítku. Takže naše dvojka, manžel na kole a já v závěsu za ním, zvládá stovky kilometrů na cyklostezkách a cestách nejen v Česku, ale i Rakousku a Německu. A taková podvečerní „procházka“ městem také není k zahození.
Smírčí kříž je kamenný kříž postavený nejčastěji na místě, kde se stal hrdelní zločin nebo neštěstí.
Ve středověku bylo možno při trestání provinilců uplatnit systém tzv. smírčího práva, kdy byl provinilci uložen nějaký úkol, kterým odčinil svůj zločin. Takovým úkolem kromě vyrovnání s postiženou rodinou mohlo být i vytesání a vztyčení kamenného kříže na místě, kde byl zločin spáchán.
Podobným symbolem je křížový kámen, což je kříž vytesaný do kamene a nemá tudíž klasický „křížový“ obrys.
Křížové kameny byly stavěny také jako upomínka na pohromy, například morové epidemie.
Společnost pro výzkum kamenných křížů při Městském muzeu
v Aši má ve své centrální evidenci více než 2300 kamenných křížů na území celé České republiky.
Jmenuji se Dana a je mi 63 let, jsem vdaná a mám dvě děti. Fotografie přírody vznikly v době, kdy jsem již byla v invalidním důchodu. V roce 2001 mi diagnostikovali roztroušenou sklerózu. Na pozadí básně je obraz malířky Aleny Srstkové – mého dvojčete.
Jmenuji se Lucie a roztroušenou sklerózu mám od roku 2008.
Jmenuji se Kristýna, je mi 23 let a s roztroušenou sklerózou bojuji už 9 let. Občas je hůř a jindy o něco lépe. Malá a šikovná, tak to o mně říkají. Taky mi říkají pískle a blázen, co nezkazí žádnou legraci. S dobrou náladou jde přece všechno lépe! Miluju adrenalin a všechno co létá, také miluju fotografování, auta, cestování, hudbu, četbu, psaní povídek, kreslení a grafiku.
Jmenuji se Alena a je mi 52 let. Letos moje RS bude mít osmnáctiny. Přeji jí, aby byla stále klidná, vyrovnaná a nevšímavá k mé osobě. Žijeme spolu, ale někdy bojujeme. Zatím vyhrávám.
Dej každému dni příležitost, aby se stal nejkrásnějším dnem tvého života.
Proč zrovna korálkové kytičky? Mám ráda svojí malou zahrádku na chalupě v Polné, kde jsme s manželem od jara do podzimu. Když se vrátíme domů do Jihlavy, tak si kytičkami z korálků připomenu moji malou zahrádku a těším se na příští jaro, kdy se tam opět vrátím.
To je ona…
Psát pár slov o nemoci,
co vám život ničí,
co se na vás neusměje,
jen „boj se mne“ si křičí.
Někdy je mi s tebou strašně,
jsi jako můra dotěrná,
dala bych tě strašákovi v poli
a moc ráda ti budu nevěrná.
Ona však tvrdí: já jsem tvoje,
nikomu mě holka nedávej,
vždyť ty se vozíš na vozíku,
tak si té jízdy užívej…
No tak si užívám, i když nechci,
kdyby dal někdo té skleróze lekci,
jak se má chovat a neotravovat,
život nekrátit a někam se ztratit…
Jmenuji se Karel, žiji v Písku a v září oslavím 43 let. Ten čas zase tak neskutečně letí a rok 2014 opět skoro pryč. Rozhodl jsem se poslat na výstavu svůj první obraz na plátně z mladších let, který vznikl v roce 1986.
Má znázorňovat, jak jsem tehdy vnímal panelákovou výstavbu v kontrastu se zchátralou, neudržovanou, starou městskou zástavbou.
Patřím do výtvarné skupiny SPOLU. Letos jsem s nimi pobývala na jarním plenéru v Zubrnicích a také jsem se účastnila v létě sochařského sympozia této skupiny. Pobyt s mými přáteli z výtvarné skupiny SPOLU mi dává elán, tvůrčí inspiraci a radost ze života. Zrovna tak mě těší studovat na Univerzitě třetího věku UJEP v Ústí nad Labem. V současné době tam studuji Základy grafologie, což je velmi zajímavý a poučný obor.
Slunce. Naše blahodárné slunce. Jedna z hvězd okolního nekonečného vesmíru, nejjasnější těleso na obloze, které mě vždy fascinovalo a přitahovalo. Jeho svit a záře. Základ vzniku veškeré energie života. Vždy jsem se snažil zachytit do své mysli zákonitosti jeho činnosti a pohybu. Snažím se také využívat veškerého tepla z jeho životodárných paprsků, ale stále tomu ještě něco chybí.
Lámu si hlavu a přemýšlím, čím tomu napomoci, ale stále to ještě není ono. Snad až teď, možnosti barevné digitální fotografie mě posunuly kamsi dál a umožnily mě pokusit se zachytit alespoň průběh jeho denní dráhy nad našimi hlavami. Zdá se mi, že jsem na to konečně přišel a alespoň trochu se přiblížil kýženému. A že to asi je ta správná cesta a jak se mi po ní dosud vede kráčet, posuďte sami.
Jmenuji se Zdeňka a je mi 41 let. Jsem vdaná a mám třináctiletou dcerku Hanku. Bydlím v Otvovicích, což je malebná vesnička kousek od Prahy. Některá místa zde mi jsou inspirací k mojí velké lásce, kterou je od dětství kreslení a malování. Této zálibě jsem se začala více věnovat před patnácti lety po propuknutí mé nemoci. Zvláště malba mi moc pomáhá k překonání životních obtíží. Své obrázky nejraději dávám svým kamarádům, ale i lidem, které potěší.
„Láska má svoje iluze a každá iluze má svůj zítřek. Proto se už tolik milenců rozešlo, protože věřili, že jsou spojení navždy. Skutečnou zkouškou je bolest a štěstí. Když dvě bytosti přestáli tuto dvojitou zkoušku života, odhalili svoje chyby a svoje přednosti, mohou si být jisti, že až do skonání života, budou se držet za ruce.“
Honoré de Balzac
Jmenuji se Eva a je mi 64 let. Mám roztroušenou sklerózu skoro 20 let a k ní bohatou škálu jiných nemocí. Nemohu dělat spoustu věcí, které bych chtěla. Ale nezvládnu ani některé, které bych nechtěla. Zkrátka mohu se trochu projít s francouzskými holemi nebo s chodítkem; sednout si – zavřít oči a vzpomínat nebo snít a potom si třeba vymýšlet. Psát básničky nebo příběhy. Někdy jsou veselejší, jindy trochu vážnější – jak to chodí v životě. Mám pak radost, když to lidi v mém okolí zaujme a pobaví. A přála bych aspoň takové malé radosti i vám.
Dodržování bezpečnosti práce není žádná novinka. Základem je, že cokoli kdokoli dělá, nesmí být „pod vlivem“. Za druhé – má mít k práci určený pracovní a ochranný oděv, obuv, pokrývku hlavy apod.
Také pomůcky – tzn. nářadí – správně seřízené, nabroušené, velké nebo malé, zkrátka akorát. A tak dále. Čili – abychom pokročili. Vaří-li se například bramborový salát, hledíme především na čistotu tvořitelů, kvalitu surovin, bezpečnost práce, přístup k práci, ale také na bezpečí spotřebitele! A na tom, přátelé, především záleží. Hlavně nám.
Zmiňuji se zde o tom proto, že i když pominu množství éček v některých surovinách, pálivost cibule nebo kyselost okurek či octa, mohla by přivodit jiná, naoko nepodstatná věc nepříjemnost, neřku-li smrt! A to až ve finální podobě tohoto chutného a oblíbeného pokrmu.
Několik zodpovědných, zkušených a vskutku pověřených pracovníků bez momentálních příznaků jakékoli nákazy se dalo do práce. Ta byla rozdělena promyšleně a do detailu již předem. Po oloupání uvařených brambor byli jednotliví pracovníci pověřeni: a) krájením brambor, b) přesným krájením cibule, c) krájením salámu, d) krájením sladkokyselých okurek a dalšími procesy, jež spočívaly v míchání, chystání kořenidel a ochucovadel. Všechny ingredience neprozradím, protože, i přes kolektivní dílo tajemství výroby a kompletizace, je tabu.
Vrátím se ke krájení surovin. Brambory – to je jasné – kolečko všichni známe, ale cibule – cibulka – najemno a kostičky, aby lahodily oku. Salám – jemné nudličky a překrojit, ještě a ještě takhle. A teď okurky, tady pozor, na nich asi nejvíc záleží. „Krájej to na drobounké kostičky, jednu jako druhou
a opravdu jemně!“
Snažila jsem se, vydávala jsem ze sebe to nejlepší. Přesto se ten „nejvyšší“ několikrát zvedl ze židle a kontroloval v misce moje krásné, drobounké, okurkové kostičky. Připadala jsem si blbě a zeptala jsem se proč na tom tak záleží. „Já to řeknu, až to dokrájíš.“
Když se všechno vyklápělo na míchání do velkého škopku, zbylo pár kostiček okurek v misce. A tak se znovu ptám: „Proč?“
„Protože kostička musí být tak maličká, aby lehce vklouzla do nosu. Když se host nají nebo přejí či přepije a neudělá se mu volno, nezřídka zvrací a často i nosem. Tak aby se nám neudusil…“
Už když to začal říkat, viděla jsem za jeho brýlemi ty oči, jak se smály. Vzala jsem jednu kostičku kyselé okurky a změřila, zda by mu v nejhorším případě neuvízla. Zdaleka ne. Prošly by možná i tři vedle sebe.
Takže by nikdo nebyl ohrožen. A o to šlo. Salát byl dokončen, do druhého dne se rozležel a chutnal všem.
Ivo a Dana Veselí, Roska Žďár n. Sázavou
Kateřina Bémová a Marcela Nováková, NFI
