Ročník 2016 - Cesta za duhou

14. ročník na téma

50 dní pro roztroušenou sklerózu

3. 11. – 2. 12. 2016

Společné prostory Kontaktních pracovišť Úřadu práce ČR
pro Prahu – západ a Prahu – východ
Dobrovského 1278/27, Holešovice, 170 00 Praha 7

Milí autoři, přátelé a návštěvníci výstavy,
letošní Cesta za duhou nás zavedla na Úřad práce ČR. Výtvarná díla se tak objevují v prostorách, kde jsou lidé zvyklí vídat především nástěnky přeplněné informacemi a snaží se mít návštěvu co nejrychleji za sebou. To se může díky vystaveným pracem našich autorů alespoň na chvíli změnit. Příchozí náhle stojí před fotografiemi, malbami, kolážemi, ale i drobnými šperky a dalšími rukodělnými výtvory. Mezi tabulemi vyvolávajícími pořadová čísla je nyní možné se zastavit a prohlédnout si výstavu. Návštěvníci se tak, jak pevně věříme, dozvědí něco, co je obohatí – setkání je tedy trochu nečekané, ale o to může být zajímavější. Divák si může najít cestu k dosud nepoznanému pohledu na svět skrze díla našich autorů.
Přejeme nám všem podobná nečekaná setkání, která nám mohou pomoci vydat se na novou, neznámou cestu…

Veronika Bratrychová a Klára Zápotocká
Kurátorky výstavy Cesta za duhou

V životě každého z nás dochází k řadě situací, se kterými se musíme umět vyrovnat. Někdy to zvládneme lépe, jindy potřebujeme ke zdolání problému více vnitřní síly. Ta, kterou prostřednictvím svých obrazů představují pacienti s roztroušenou sklerózou, je opravdu velká. O to víc, že vzhledem ke svému onemocnění rozhodně nemají svou Cestu za duhou jednoduchou, ale díky pozitivnímu přístupu k životu by mohli jít ostatním příkladem. Osobně si velmi cením jejich neuvěřitelného nasazení, naděje a víry. To vše vystupuje z děl, která jsou letos přístupná veřejnosti i v rámci výstavy v prostorách Úřadu práce ČR. Přeji všem autorům velký úspěch a návštěvníkům hluboký zážitek.

Opět máme za sebou jeden rok a mnozí lidé s RS ho opět vyplnili tvůrčí prací, o niž se s námi chtějí podělit. Nezvyklé prostory dávají tušit i určité poselství – i v situaci, která se může jevit jako nepříznivá až zoufalá, se vždy dá něco dělat. Ne sedět s rukama v klíně a čekat, co pro nás udělají druzí. Máme proto radost, že ti, kteří se ve svém životě potýkají s nejedním problémem, umí svými díly něco sdělovat a často ty ostatní potěšit či dokonce rozesmát. Vnímejme tedy toto poselství, že vždy se dá něco dělat, že je vždy naděje, že vždy můžeme najít blízké společenství, a to i v situacích, kdy to nečekáme. Umění se k tomuto sdělení hodí opravdu nejlépe.

Unie ROSKA – česká MS společnost je organizace, jejímž cílem je všestranně pomáhat lidem s roztroušenou sklerózou (RS) žít kvalitní a důstojný život, i když už v některých případech nemůže být bohužel zcela „plnohodnotný“. Již téměř 25 let realizuje v celé republice své humanitární programy, které zahrnují rozmanité aktivity zaměřené na lidi s RS a jejich blízké. Kromě tradičních pohybových aktivit, jako jsou cvičení, plavání či hipoterapie, se v posledních letech stále větší pozornost obrací k aktivitám duševním (trénink paměti, výuka jazyků) a též tzv. rukodělným, což je jednak běžná ergoterapie, která pomáhá udržovat i zlepšovat motoriku rukou, tak i její vyšší stupeň – arteterapie, která běžné lidské výtvory povyšuje na umělecká díla. S ergoterapií se pacienti setkávají kromě rehabilitačních oddělení nemocnic také na klubových setkáních ve svých regionálních organizacích a na rekondičních pobytech, které tyto regionální spolky pro své členy pořádají. Mnohým z nich dala tato činnost nový impuls do života, a u některých vedla dokonce i k objevení skrytých talentů, o kterých mnohdy ani sami nevěděli. Tak vznikají i umělecká díla prezentovaná na této výstavě. Pacienti s RS vystupují ze stínu své nemoci a postižení a dokážou vyjádřit svou tvorbou své pocity, sny, touhy, postoje k životu a boj či vyrovnané soužití s tím, co je provází a bude provázet celý život. Výstava „Cesta za duhou“ umožňuje našim členům ukázat veřejnosti, že nejsou „politováníhodnými chudáčky“, ale lidmi vyrovnanými se životem, kteří jsou schopni se z něj radovat a přinášet druhým radost a krásu. Chci poděkovat všem, kteří výstavu již počtrnácté pořádají, a hlavně všem „roskařům“, kteří k ní přispěli svými výjimečnými a inspirujícími díly.

„Když chcete něčeho dosáhnout, mějte oči dokořán, soustřeďte se a ujistěte se, že opravdu víte, co chcete. Do terče se nikdo netrefí se zavřenýma očima…“ Walt Whitman Vím, že je to otřepané říkat – jak ten čas letí – ale jak to říct lépe? Ani jsme se neotočili a jedna výstava Cesty za Duhou v nás ještě doznívá a další klepe na dveře. Cesta za Duhou pokračuje ve své pouti a všichni se těšíme na moment, kdy nás povede svými zastaveními se v čase, jakými jsou všechna díla. Okamžiky bolesti, trápení, radosti, štěstí, naděje, všechno, o co jste se chtěli podělit, sdílet, zatavené v každém obraze, fotografii, básni, povídce, vtisknuté v keramice, šperku. Připomínka toho, že je dobře se nevzdávat. Děkujeme každému, kdo má oči dokořán a nebojí se ukázat kousek svého já. Přes mnohé překážky, které do života postavila RS, se nevzdávají a ukazují tak, že má smysl mířit dál…

Každoroční setkání odborníků, nemocných s roztroušenou sklerózou mozkomíšní, laické veřejnosti a organizací, kteří se snaží pomáhat – léčit, minimalizovat následky nemoci a zlepšovat kvalitu života nemocných, se blíží… Je mi potěšením se opět setkat na Cestě za duhou! Tvoření není jen volnočasová aktivita, výtvarný projev, způsob seberealizace či komunikace… Tvoření může mít i terapeutický potenciál. Podstata tvoření, jak já ji vnímám, je velice blízká principům rehabilitace – široká škála variabilních podnětů je opakována v různých situacích a podmínkách… Mozek a nervová soustava se strukturálně a funkčně mění v reakci na aktivity, které děláme, a prostředí, ve kterém žijeme. Lidé, kteří tvoří, bojují zároveň, alespoň nespecificky, proti patologickým procesům v mozku a proti progresi onemocnění. Lidem, které naplňuje to, co dělají, a kteří se cítí dobře, se vyplavují neurohormony, které ovlivňují imunitní systém a jejich zdravotní stav se stabilizuje. Tvořme, pracujme na sobě, žijme naplněný život! CEROS, Centrum komplexní neurorehabilitační péče pro nemocné s roztroušenou sklerózou, obecně prospěšná společnost se zabývá rozpracováváním a rozšiřováním koncepce rehabilitační léčby nemocných s roztroušenou sklerózou mozkomíšní, vybudováním hierarchizovaného systému pracovišť zajištujících rehabilitační léčbu nemocným s roztroušenou sklerózou a dále osvětovými, vzdělávacími, vědeckými a fundraisingovými aktivitami. Více informací naleznete na: www.ceros.mobi

Rok 2016 je s nadsázkou řečeno rokem několika výročí a oslav téměř „polokulatin“. V letošním roce slaví česká pobočka společnosti Merck spol. s r.o. 25. výročí své existence na českém trhu. Přípravky naší společnosti pomáhají denně miliónům pacientů bojovat s nemocemi, jako jsou například vysoký krevní tlak, cukrovka, onkologická onemocnění a také roztroušená skleróza. Projekt Cesta za duhou letos slaví své 14. výročí a umožňuje tak pacientům postiženým roztroušenou sklerózou realizovat se na poli umění. Inovace na poli medicíny v oblasti léčby roztroušené sklerózy je klíčová pro zlepšování její prognózy. Inovativní léky tak umožňují pacientům žít svůj život naplno a plnohodnotně se zapojovat do nejrůznějších aktivit. Právě vystavená díla na výstavě Cesta za duhou v letošním roce jsou toho důkazem. Jsem rád, že Merck a jeho klinický výzkum nabízí nové naděje našim pacientům a jsem hrdý na to, že Merck je partnerem Cesty za duhou. Nemohu se již dočkat, až se mi do rukou dostane nový katalog a uvidím vaše díla nejenom „na papíře“, ale i osobně v rámci výstavy.

Vážení a milí návštěvníci 14. ročníku výstavy Cesta za duhou, v letošním krásném 14. roce existence výstavy bychom si rádi k uvítání vypůjčili slova Eugena Ionesca: „Umělecké dílo je výrazem nesdělitelné skutečnosti, kterou se člověk pokouší sdělit jiným – a kterou se někdy podaří sdělit. To je jeho paradox a jeho pravda.“ Skutečnost lidí žijících s roztroušenou sklerózou je nesdělitelná jako každá jiná. Autoři této výstavy nám však nabízí jedinečnou příležitost pokusit se do ní nahlédnout a zkusit rozpoznat, kolik křehkosti, citu, nebo naopak energie a síly vnáší tato diagnóza jako prvek, který je pojí, do jejich životů. Pojďme se společně podívat očima lidí s roztroušenou sklerózou, ale hlavně s uměleckou duší, do jejich reality plné zářivých barev i temných odstínů.

Autoři

Marie Brožová

Jirka Donát

Jenom se dívám.
Jenom si představuju.
Jenom se dívám.
Jen něco namaluju.
Jen jsem zticha.
Jenom poslouchám.
A říkám si:
Nestačí to?
Někdy ano
a někdy ne.

Iva Fenclová

Všichni se „držme“ a zaměstnejme se čímkoli,
jen ne myšlenkami ohledně RS.

Anežka Havlíčková

RS má dvacet let. Je vdaná, má dvě dospělé děti a psa. Je na volné noze a s manželem se zabývají podnikáním s realitami.
Záliby: pěstování bonsají, malování, fotografování, cestování.

Blanka Hylanová

Tuto báseň napsala žena, která zemřela v oddělení pro dlouhodobě nemocné. Personál nemocnice ji nalezl mezi jejími věcmi, a tak se jim líbila, že ji opsali a báseň pak putovala po celé nemocnici a dál.

Báseň stařenky
Poslyšte, sestro, když na mě hledíte,
řekněte, koho to před sebou vidíte.
Ach ano, je to jen ubohá stařena
s divnýma očima a napůl šílená.
Odpověď nedá vám, jídlo jí padá,
nevnímá, když po ní něco se žádá,
o světě neví, jen přidělává práci,
boty a punčochy napořád ztrácí.
Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat,
už potřebuje však krmit a přebalovat.
Tohleto vidíte? Tohle si myslíte?
Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte.
Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala,
než jsem se bezmocná až sem k vám dostala.
Miláčkem rodičů, děvčátkem, tak sotva deset let
s bratry a sestrami slád život jako med.
Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích,
dychtivou prvních lásek a pořád samý smích.
V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím,
co skládala svůj slib za bílou kyticí.
A když mi bylo pár let po dvaceti,
já chtěla šťastný domov pro své děti,

Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí,
jak rostly, už mohli jsme uzlovat popaměti.
A je mi čtyřicet, synové odchází,
jenom můj věrný muž pořád mě provází.
Padesátka přišla, ale s ní další malí,
co u mě na klíně si jak ti první hráli.
Však začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu,
mám z budoucnosti strach, někdo mi zavřel bránu.
Život jde dál, mé děti mají vrásky
a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.
Příroda krutá je, i když byl život krásný,
na stará kolena nadělá z nás všech blázny.
Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen,
kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen.
Však vprostřed zkázy té mladičká dívka žije
a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije.
Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá,
vždyť pořád miluje a nepřestala být živá.
Málo bylo těch let a netáhla se líně,
já smířila se s tím, že všechno jednou mine.
Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte,
neuvidíte seschlou stařenu…
Teď už – MĚ uvidíte!

Tento text by se měl stát povinným studijním materiálem pro veškerý zdravotnicky personál!!! I pro všechny rodiny!!!

Život jde dál, mé děti mají vrásky
a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.
Příroda krutá je, i když byl život krásný,
na stará kolena nadělá z nás všech blázny.
Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen,
kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen.
Však vprostřed zkázy té mladičká dívka žije
a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije.
Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá,
vždyť pořád miluje a nepřestala být živá.
Málo bylo těch let a netáhla se líně,
já smířila se s tím, že všechno jednou mine.
Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte,
neuvidíte seschlou stařenu…
Teď už – MĚ uvidíte!

Tento text by se měl stát povinným studijním materiálem pro veškerý zdravotnicky personál!!! I pro všechny rodiny!!!

Anna Kocková

Růžena Koutníková

Kreslím za dlouhých zimních večerů. Sednu si, vezmu tužku a papír
a představuji si něco pěkného a to pak namaluji a nejraději jen tužkou.
To mi přináší radost a doufám, že i vás potěší můj obrázek.

Pes

Šárka Matějová

Jan Műller

Anna Odehnalová

RS má třicet let. Je vdova, má dva dospělé syny. Je v invalidním důchodu. Ráda jezdí na vozíčku přírodou i městem a fotografuje.
Také se zajímá o počítače.

Daniela Pauerová

Vlasta Pávová

Fotky už mne jen spojují s místy, která jsme s manželem projeli, rychlost kola s mužem seniorem mi pořád na mé seniorské vozítko stačí. Od rozlehlosti jsem přešla k detailům.

Stanislala Perlínová

BELGIE
Malá země, co o ní vlastně víme… Historie zanechala mnohé stopy, někdy se dotýkala i území krajin ve středu Evropy (v době Franské říše)… Ale že bychom znali nějaké podrobnosti?
Byli jsme překvapeni, na kolik zajímavých a kouzelných míst v té malé zemi lze narazit – nejen Brusel, ale třeba Bruggy, Gent, Antverpy a jiná malá města a městečka…
Vydejte se na západ od českých hranic a přesvedčte se sami.

Alice Plundrová

Když jsem byla v lázních, tak se mě jedna smutná paní zeptala: „Jak to, že se pořád smějete, když jste tak strašně nemocná?“
„No, možná právě proto!“ A to je o mně asi tak všechno.

Zdeňka Pokorná

Před dvěma roky se uskutečnila v podkroví knihovny našeho města výstava Svět panenek a medvídků. Svou bohatou sbírku zde představila paní učitelka Dymáčková. Četní spokojení návštěvníci si rádi zavzpomínali na své dětství.

Dana Pospíšilová

Věk 65 let, dříve ruční práce všeho druhu, výtvarné práce, korálky, nyní jen občas foto. Klepou se mi ruce a čekám na elektrický vozík. Mé hobby jsou zahrada a kytičky, takže se pinožím po zahradě, už ani houby nezvládnu, i když mám les dvacet metrů od srubu. Bydlím v Pardubicích. Jinak OK.

Lucie Řezábová

RS mám od 18ti let…

Kristýna Salášková

Ahoj! 🙂 Je mi 25 let a RS mám 11 let. Někdy je hůř, někdy zase líp. Říkají o mě, že jsem malá a šikovná 🙂
Baví mě převážně fotografování, cestování, četba, tvůrčí a kreativní práce 🙂 A nesmím zapomenout na mého čtyřnohého terapeuta, bílooranžového kocourka.

Alena Seifertová

Je mi 54 let. Po poslední atace mám potíže s očima, takže moje obrázky jsou spíše boj sama se sebou. Přesto se snažím…

Kamila Sosnová

Jana Šindelářová

Mou vášní je design pro „každoden“. Těší mě atmosféra, funkce a vzhled míst, kde se žije. Rozjímám o tvarech bílé barvy. Věřím v detail.
Pro letošní Cestu za duhou se ptám, kolik životů má kočka.
A přikládám sedm fotografií a dva texty na téma čas.

Milan Šlégr

Narodil se 1. 11. 1959, potápí se od roku 1976 a v roce 1982 zkonstruoval své první pouzdro na fotoaparát. Od té doby zaznamenává své zážitky nejprve ze zatopených lomů, pískoven a jezer, včetně vzdáleného Bajkalu. Později, když nová doba umožnila cestování, zaznamenává život v mořích a oceánech. Začínal v Baltském moři, Jadranu i Egejském moři. Film vystřídaly paměťové karty, evropská moře oceány. Nyní je jeho nejoblíbenějším místem korálový trojúhelník od Filipín po Papuu. Mnohokrát navštívil Indonésii a to nejen Indický oceán a Indopacifik, ale i džungle Sumatry a ostrovy s endemickými živočichy a jedinečnými obyvateli.

Katka Šrámková

Moje korálky
To je moje záliba, když už je večer tma a mně se nechce spát, sednu si ke korálkům a tvořím pro radost a zábavu, pro Rosku a pro ty, co se jim moje korálky líbí.

Květuše Štrbová

Každá duha má krásné barvy a každá si svoji cestu na nebi maluje.
Po té barevné sluneční dešťové chodí snad jenom víly…
I já bych se ráda prošla po cestě a ta by nemusela mít ani ty duhové barvy, tak si o cestách budu jenom snít.
Ta roztroušená… ta se nenechá přemluvit, jsem tady, povídá mi, tak se se mnou už konečně smiř. Vím, ono ti nic jiného nezbývá. Mám tě ráda… jsem tvoje.
No dobrá, tak si se mnou žij dál, ale o jedno tě moc prosím.
Už zůstaň taková, jaká jsi, a víc mne nezlob a buď ke mně laskavější. Děkuji.

Zdeňka Urbanová

Tentokrát jsem namalovala různá zákoutí města Teplic. V tomto městě žiju víc než čtyřicet sedm let. Naše město se honosí nejstaršími lázeňskými prameny v Evropě. Historie sahá až do roku 762. Město bylo též nazýváno „Malou Paříží“. Léčila se zde spousta významných osobností.

Podvečer u lázní, pastel

Bohuslav Večeřa

KRÁSA OKAMŽIKU – TO JE, OČ TU BĚŽÍ
Aneb jen těmito slovy Hamleta lze vyjádřit pocity človíčka, který přes optiku svého digitálního fotoaparátu shlíží na svět okolo něj a snaží se i ostatním lidem přiblížit svůj pocit naplnění.

Iveta Vetráková

Zdeňka Vojtěchová

Jsem ráda, že existuje Cesta za duhou, ke které jsem se dostala díky své doktorce. Cesta za duhou mě naplňuje v těžkých chvílích mého života. Poznala jsem spoustu úžasných lidí, kteří se mi snaží pomáhat ve všech směrech. Jsou to lidé, kteří mě berou takovou, jaká jsem.
Maluji, abych se osvobodila od strastí a přešla do pohody a klidu.

Jana Vokrouhlíková

„Já pocítila v životě mnoho bolestí, trpkých klamů, byla jsem na kraji zoufalství – avšak navzdory tomu neztratila jsem důvěru a lásku k lidem.“
(Božena Němcová)

Eva Zavadilová

Proč píši svoje básničky, úvahy a povídky?
Někdy proto, že vyjadřují moji momentální náladu, někdy proto, že mám potřebu sdělit lidem okolo sebe, co cítím a byla bych ráda, kdyby to i oni pochopili. Pro úplně zdravé lidi, nebo ty, kteří nepřijdou do styku s postiženými, je to dost těžké.
A taky píšu proto, že mám radost, když vidím a slyším reakce na některé příběhy a vím, že lidi baví.

Lávka

Naše Vysočina je neobyčejně krásná. Je ve všeobecném povědomí lidí, zvláště rodáků ze Žďárska, Telčska, Jihlavska i krajiny mezi Velkým Meziříčím a Třebíčí. Její kopcovitá, místy až horská krajina s obrovským bohatstvím lesů (nebo co z nich zbylo), s četnými rybníky či zatopenými lomy, s malebnými vesničkami – to je zkrátka pastva pro oči a vděčnou, uklidňující až léčivou silou pro naše zdraví tělesné i duševní.
Na zmíněných vodních plochách se každé léto pořádají lávky. Zkrátka – na kůly zaražené do dna, někdy na pontonech z barelů, se připevní fošny o šíři asi 15–20 cm a vznikne tím úzká lávka, kterou je třeba překonat. Od startu do cíle – čili z bodu A do bodu B a zpět, musí účastníci v různých úborech, na kolech či v kotouči, kde se v polovině trati mění posádka, z vezoucího se na voziče-řidiče.
Obyčejně před vlastními závody na lávce bývá „Předtančení“, kdy třeba u nás natoupili místní muži odění do sukének utvořených z technického konopí, někteří s dámskými kalhotkami vzoru bombardér, parukami a svůdným ksichtíkem namalovaným na obličej. Pak vypukne vodní řádění. Po tanečku, který předvedly tyto „Konopěnou“ a který při pěkně rytmické hudbě a fandění i veselého pokřiku diváků, si všichni upocení aktéři nastoupili na lávku těsně vedle sebe, ukláněli se hluboce na stranu rozhodčích a přitom začali padat do vody na obě strany toho úzkého můstku.
A potom různé zápasy na lávce, ale vždy dva proti sobě se snažili velkými molitanovými koulemi obalenými igelitem a připevněnými na obou koncích dřevěných tyčí, shodit protivníka do vody. Pak další veselé kousky až po závody na kole či v kotouči.
V horkém dni byla venku připravena i sprcha, které využili i mnozí unavení a trochu ovlivnění diváci. A konec – ten byl nejveselejší. Většina účinkujících za velkého fandění přítomných fanoušků stejně naskákala do rybníka a teprve po jejich vystoupení na břeh dostali i malé, ale vtipné odměny.
Nakonec příjemné posezení a pohoštění, na které se všichni složili. Společně poseděli při ohníčku až do noci. Taková společná zábava spojuje lidi a někdy i vyřeší drobné problémy. A tak to má být.

14. ročník na téma

50 dní pro roztroušenou sklerózu

Úvodní slovo

Autoři

Cesta za duhou

Partneři projektu

Cesta
za duhou