Jsem poctěna, že jsem letos opět kurátorkou výstavy. Dostává mě do kontaktu s autory, jejich rodinami, životními příběhy. A ty mě inspirují. Je krásné vidět, s jakým úsilím a vervou jste se pustili do „rozluštění“ tématu Písmeno a vše, co s ním souvisí. Že jste se opravdu snažili zachytit, co pro vás vnitřně toto téma znamená. Protože to není jen o písmenech, slovech a větách. Je to o možnosti a chuti vyjádřit sám sebe. Ukázat světu, co uvnitř mě leží a za co se nemám stydět. Ba právě naopak, být na sebe hrdý. Roztroušená skleróza dokáže jako každá jiná nemoc být velmi zákeřná a sebrat hodně z osobní svobody, fyzického pohybu. Tichý nepřítel, který vezme možnost stále tvořit komplikovaná díla. Podle mě nejsou potřeba. Protože někdy i v „obyčejné“ větě najdete hloubku a životní pravdu, kterou by lépe nevystihl román o tisíci slov. Do dalších let vám všem přeji hodně sil a chuti tvořit dál.
Tereza Nagyová
Kurátorka výstavy
Jsem poctěna, že jsem letos opět kurátorkou výstavy. Dostává mě do kontaktu s autory, jejich rodinami, životními příběhy. A ty mě inspirují. Je krásné vidět, s jakým úsilím a vervou jste se pustili do „rozluštění“ tématu Písmeno a vše, co s ním souvisí. Že jste se opravdu snažili zachytit, co pro vás vnitřně toto téma znamená. Protože to není jen o písmenech, slovech a větách. Je to o možnosti a chuti vyjádřit sám sebe. Ukázat světu, co uvnitř mě leží a za co se nemám stydět. Ba právě naopak, být na sebe hrdý. Roztroušená skleróza dokáže jako každá jiná nemoc být velmi zákeřná a sebrat hodně z osobní svobody, fyzického pohybu. Tichý nepřítel, který vezme možnost stále tvořit komplikovaná díla. Podle mě nejsou potřeba. Protože někdy i v „obyčejné“ větě najdete hloubku a životní pravdu, kterou by lépe nevystihl román o tisíci slov. Do dalších let vám všem přeji hodně sil a chuti tvořit dál.
Monika Otáhalová
Autorka úvodního obrázku
Láska nás provází celý život. Její počáteční písmeno, mimo jiné, připomíná lásku mateřskou, rodičovskou, dětskou a manželskou. I v důchodu se určitě nenudím. Kromě enkaustického malování (voskem), vyrábění šperků z polymerových hmot jsem se letos ponořila i do vytváření quillingu. Jedná se o papírový filigrán, tj. Stáčení papírových proužků do různých tvarů a obrazců. Všechny tyto mé koníčky jdou stranou, když se jedná o mého vnoučka míšu, ten je samozřejmě na prvním místě a je mou největší radostí.
Roska na návštěvě u přátel v Polsku
V pondělí 3. září 2018 se členové naší organizace Roska Česká Lípa vydali na cestu do Jeleniej Góry, kam jsme byly pozváni spřátelenou organizací „Towarzystwo chorych na stwardnienie rozsiane v Jeleniej Górze“. Jedná se o neziskovou organizaci sdružující především osoby postižené roztroušenou sklerózou. Po více jak dvouhodinové jízdě pohodlným autobusem jsme dojeli na místo, kde nás srdečně uvítala, jménem polské organizace, její předsedkyně paní Ligia Jamer. Vzájemně jsme se pozdravili a po té se nás ujal pan Grzegorz Lustik, kantor místního lycea a milovník historie Jeleniej Góry, který nás dále provázel cestou do starého města. Počátky města se datují kolem 2. poloviny 13. století. V současnosti má město více jak 80 000 obyvatel.
Naší první zastávkou byl kostel Povýšení svatého kříže, kde nás upoutala nejen rozsáhlost objektu (jedná se o největší svatyni ve městě) a zejména pak jedny z největších a nádherně zdobených varhan s téměř 1 700 píšťalami. Vzhledem k tomu, že v době výstavby (počátkem 18. století) městu chyběly finanční prostředky přispěli na ní významně nejbohatší měšťané, k jejichž poctě byly pak v okolí postaveny honosné náhrobní kaple.
Následně jsme pokračovali po tř. 1. máje přitom nás pan Lustik poutavým způsobem postupně seznamoval z historií města. Cestou jsme míjeli kostel Svatých apoštolů Petra a Pavla, kapli Povýšení sv. Anny až jsme se dostali k Wojanowské bráně, na jejíchž pilířích je umístěn, vedle slezského i pruský erb připomínající dobu začlenění Slezska pod Pruské panství. Vzhledem k tomu, že 3. září bylo rovněž začátkem nového školního roku potkávali jsme řadu studentů lycea, kteří svého kantora upřímně zdravili. V souvislosti s tím jsem si uvědomil jak důležitá je přirozená autorita učitele, úcta a respekt k němu a vzájemný dobrý vztah mezi učiteli a žáky. Jsou to jistě jedny z důležitých podmínek pro efektivní a nestresující průběh vzdělávacího procesu. Omlouvám se za tuto odbočku, ale domnívám se, že toto zjištění může být pro mnohé z nás přinejmenším inspirativní. Naše putování městem pokračovalo návštěvou Baziliky Svatých Erasma a Pankráce, nejstarší svatyně v Jeleniej Górze. Podle legendy pochází ze 13. století avšak dostupné prameny hovoří o konci 15. resp. počátku 16. století. Dále jsme pokračovali až na Plac Ratuszowy, který je lemován typickými měšťanskými domy s charakteristickým podloubím.
Odměnou za náš „turistický výkon“ bylo posezení v Café Clubu, kde jsme společně poobědvali. Vepřová pečínka s oblohou a pro nás ne běžnou přílohou (noky) chutnala skvěle a také jsme někteří ochutnali i místní pivo. Po vydatném obědě a krátkém odpočinku jsme se vydali ke Krkonošskému muzeu, kde je ke zhlédnutí sbírka uměleckého skla a stálá výstava k dějinám Jeleniej Góry a okolí.
Program naší návštěvy vyvrcholil setkáním členů obou organizací v zasedací místnosti muzea. Za hostitele nás přivítala paní Ligia Jamer, která krátce pohovořila o významu našeho setkání a možnostech další spolupráce. Vyslovila přání, abychom se pravidelně setkávali, což by bylo jistě přínosem ke zkvalitnění práce našich organizací.
Za naší organizaci vystoupila předsedkyně paní Jaroslava Kudrnová, která poděkovala za pozvání a ocenila připravený program, který byl pro nás velmi přínosný. Poukázala na společné problémy, které musíme v každodenním životě našich členů řešit s tím, že spolupráce a výměna poznatků mezi oběma organizacemi mohou přinést zvýšení efektivity práce na obou stranách.
Po té vystoupila paní Ing. Stanislava Silná, místostarostka města Nový Bor, která vyzdvihla význam spolupráce organizací k prohloubení vztahů mezi našimi partnerskými městy. Připustila i další možnosti rozšíření spolupráce obou měst např. v oblastech školství a sociální.
Paní Bc. Jiřina Kubáňová, vedoucí odboru sociálních věcí a zdravotnictví MÚ Nový Bor, krátce pojednala o problematice řešené na svěřeném úseku a rovněž podpořila možnost rozšíření spolupráce mezi oběma městy.
V závěru oficiální části setkání nás pozdravil Naczelnik wydzialu spraw spolecznych, zdrowia i organizacji pozarzadovych pan Andrzej Marchowski. Ocenil nastoupenou cestu spolupráce mezi našimi organizacemi a rovněž podpořil rozšíření spolupráce mezi oběma partnerskými městy i v dalších oblastech. Našeho setkání byla přítomna i ředitelka muzea paní Gabriela Zawiła. K našemu překvapení zahájila neoficiální část setkání umělkyně paní Honorata Magdeczko-Capote, která nám zazpívala několik písní, přičemž se doprovázela na kytaru. Dodala též i jednu pohádku. Naše překvapení bylo o to větší, neboť zazpívala i dvě písně v češtině (Stojí voják na vartě a Tancuj tancuj vykrůcaj). Zpěvačky z našich řad se samozřejmě přidaly, což umocnilo dobrou náladu.
Posezení u kávy se samozřejmě neobešlo bez sladkého pokušení, kde musím říci, že dortíky a zákusky připravené polskými ženami byly skvělé. Dodnes se mi zbíhají sliny.
Závěrem lze konstatovat, že naše setkání proběhlo v příjemném přátelském prostředí a založilo, aspoň doufám, dobré základy pro příští společné, třeba i pracovní, aktivity. Všichni jsme toho dne strávili jistě nezapomenutelné okamžiky plné pozitivní energie, což je pro nás beze sporu přínosem. Získali jsme nové přátele, s kterými se budeme dělit zejména o naše radosti a vzájemně bojovat i se záludnostmi onemocnění RS.
Těšíme se na další hezká setkání a plodnou spolupráci. Sluší se též poděkovat všem organizátorům setkání a zvláště paní Zofii Doškářové, která se výrazně podílela na komunikaci s polskou stranou a působila celou dobu naší akce jako tlumoční
TICHO
A SLUNCE ZAPADÁ.
TICHO,
PROTOŽE JE ZBYTEČNÉ
NĚCO ŘÍKAT.
ROSKA JIHLAVA
Moje obrázky, které jsem nakreslila pro výstavu Cesta za duhou, nejsou moc k tématu „Písmeno a vše, co s ním souvisí“, ale i snad vás potěší jako mě, když jsem je kreslila. A teď mě napadá, kdyby nebylo písma nemohla bych ani napsat, co cítím a jak se obrázky jmenují „Gladioly“ a „Milenci“.
ROSKA JIHLAVA
Mám ráda ruční práce, pomáhají mně zvládat těžké chvíle. Vaše zadání mně inspirovalo z vyšívané abecedě.
Někdy v pravěké první polovině 80.tých let jsme s partou pluli po řece Lužnici. No a v každém městysu (Veselí, Soběslav, Planá, Tábor) byly nalepeny plakáty s tímto textem: „ FRED FLOTT po SMRTELNÉM zranění opět na laně.“ Zprvu jsme to moc nechápali, ale pak bylo jasné, že se jedná o nějakého místního kaskadéra ( asi Pepíka Nováka), který vybíral vstupné 3,- Kčs na svou atrakci „jízdu na laně na motocyklu“. Ale tři koruny se tehdy rovnaly jednomu točenému a tak jsme Freda nikdy neviděli. Ač všichni vysokoškoláci, tak jsme nechápali, že ještě po smrtelném zranění jezdí na laně. Bylo to úplně stejné jako „ Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“. Prostě mladí a hloupí a proti tomu nesmrtelnost a věčnost.. A tak jsem to po letech namaloval.
FRED FLOTT po SMRTELNÉM zranění opět na laně
Malý, světle zelený stoleček se židličkou v kuchyni – to je symbol mých šťastných a bezstarostných předškolních let.
V jeho jediném šuplíku byl blok a pastelky. Ostatně, Ježíšek věděl, že nová sada voňavých dřevěných pastelek je ten nejmilovanější dárek… U toho stolku jsem tiše seděla, nakreslila spoustu obrázků a tahle krásná vzpomínka s maminkou, připravující nám za mými zády nějakou dobrotu, mě provází celým mým životem.
Pak ale přišla rána z čistého nebe – školní docházka: LEVÁ RUKA, kterou jsem do té doby kreslila, se ve škole NESMÍ POUŽÍVAT. Začala jsem se tedy učit psát pravou rukou, protože levou bych prý rozmazala mokrý inkoust, ale kreslit jsem chtěla dál levou rukou. Využila jsem každou možnou nestřeženou chvilku a pastelku aspoň na chvíli přehodila…
Tehdejší bdělá pedagožka se ale nedala oklamat a jednoho dne při hodině kreslení, kdy jsem zrovna rychle tajně použila k vylepšení obrázku levou ruku, ke mně tiše přišla zezadu a dala mi takovou facku, že jsem druhou chytla do nosu o lavici. A do ztichlé třídy zahřímala: „Už jsem to snad řekla dost jasně, levou rukou nebudeš kreslit!“
Psáno levou rukou
KONEC. Na truc (komu?) jsem přestala kreslit. Na dlouhé roky… Ostatně, nebyl ani čas: studium, zaměstnání, rodina, děti, domácnost, fronty, nákupy. Obvyklý kolotoč 70. a 80. let.
Na kreslení jsem si ale stejně občas vzpomněla, bylo to jedno z mých nesplněných přání. Když už se v jednu dobu zdálo, že bude víc času, přišla další nečekaná rána – „ERESKA“. Život i myšlenky se náhle ubíraly jiným směrem a uplynulo dalších 10 let.
Teď jsem v důchodu, nakoupila jsem si pastelky, akvarely, skicáky, ale řeším dilema: KTEROU RUKOU? Levá umí žehlit, krájet, šít a spoustu dalších praktických činností, ale SMÍ KRESLIT? A hlavně: umí to ještě trochu? Probudím v ní tu kreativitu od malého zeleného stolečku? Beru tužku do levé ruky a ohlížím se – nestojí za mnou zase učitelka z obecné školy? Zatím mi to moc nejde, ale určitě tu kletbu doby minulé časem zlomím…
Den 13. srpen je Mezinárodním dnem leváků. Od 10. února 1967 nesmí české učitelky ve škole trestat leváky. Existují obchody s pomůckami a nářadím pro leváky.
Mistr Leonardo da Vinci, Michelangelo Buonarroti, Giuseppe Verdi, W.A. Mozart, Maurice Ravel, Paul McCartney, Charlie Chaplin, Robert Redford, Václav Havel, Barack Obama, Petra Kvitová, Martina Navrátilová… a taky Marge a Bart Simpsonovi – no není to dostatečně inspirující společnost?
Takže možná, že na příští ročník Cesty za duhou pošlu první obrázek…
Psáno pravou rukou
Účastním se druhé výstavy Cesta za duhou a byla jsem přizvaná ke spolupráci na obálce katalogu. Je to pro mne pocta a zároveň výzva k tématu „Písmeno a vše, co s ním souvisí“. Knihy jsou plné písmenek, která dávají slovům smysl, pocit, vyjádření, vzdělání, informace, které prostřednictvím duhy pozitivní energie, mohu předat dále, jako inspiraci, poučení a sílu zvládat vše, co nás v životě potká.
Písmena jsou pro mne důležitá až když složí slovo. A to nebylo vždycky jednoduché.Nemluvím o hliněných destičkách, tesání do kamene a svitcích papyrů, to nebylo v našich končinách běžné. I když i tento způsob evropané využívali, jak je vidět na textech na „Skále nápisů“ u El Moro v Novém Mexicu, kde u zdroje vody cestou do Kalifornie nechávali přistěhovalci touto formou oznámení, že prošli kolem. Ovšem takový soupis písmen na pegramenu svázaného obvykle v kůží potažených dřevěných deskách byl materiálově dost náročný projekt. Na knihovní police padl les, aby váhu knižních děl trámy udržely, o prknecch na desky nemluvě a na potažení desek asi bylo celé dobytče třeba, aby to bylo trochu ke koukání. Proto Gutenbergův knihtiskařský lis ta písmena doslova do světa vypustil. Nota nese rovněž název písmene a mění způsob zápisu. Je nejprve značkou v prostoru a posléze sešněrovaná v pěti linkách, aby byla zcela univerzální a překonala i barieru mezi jazyky – je pro všechy hráče a zpěváky, interprety, stejná. Což je vidět na směrovce z Akka v Izraeli, kde se setkávají tři druhy písma – arabské, hebrejské a latinské a těžko bychom si ji, nebýt latinky a angličtiny, oproti notám, přečetli.
Říkáte písmeno, písmena, potažmo třeba i slovo, slova… Jára Cimrman říkal něco o tom, že každé zbytečné slovo je zbytečné. A třeba E.M.Ramarque řekl “Člověk hledá těžko slova, má-li opravdu co říct.“ A jsou kolem nás takoví, kteří mají co říct a umějí promluvit…
Dne 16.8.2019 jsem ve Vrchlabské galerii Morzin prezentovala moji samostatnou výstavu s názvem „Zavináč, neboli www.“ a rozhodla jsem se vytvořit její částečnou fotodokumentaci pro tradiční výstavu s názvem „Cesta za duhou.“ Tématem letošní výstavy je „Písmeno a vše, co s ním souvisí.“ Písmeno a písemný text jsou základním komunikačním nástrojem. Pro moji výstavu ve Vrchlabí jsem využila také psaný text, který pomohl zprostředkovat emoce, postoje a moje prožívání života s roztroušenou sklerózou. Jako stěžejní dílo jsem se rozhodla vytvořit instalaci s názvem „Setkání“ a vstoupit přímo do interní situace pooperačního sálu urologie. Na vyrobených stolech zde ležel mladý muž a žena. Instalace působila překvapivě naturalisticky, ale mým záměrem bylo ukázat, že jde o normální běh věcí, součást života, jenž nás nemá děsit, ale přivést k vyrovnanému postoji, protože jde vždy hlavně o naše vnitřní prožívání. Další místnost galerie jsem intenzivně pokryla malovanými portréty dětí mého bratra, protože stejně intenzívní je jejich samotná přítomnost i hraní si s nimi. Ve stejné místnosti byl vystaven mechanický objekt, jenž pomocí hraček znázorňoval průběh autoimunitního onemocnění a sám působil jako veliká mechanická hračka. V oddělené věžičce galerijního prostoru byly vystaveny ilustrace k milostným veršům i verše samotné. Když bylo nainstalováno, celé mě to trochu překvapilo a expozice si začala žít svým vlastní životem. Krásnou zpětnou vazbou mi byly dojaté tváře. Snad se mi podařilo sdílet a rozehrát komunikaci všech prací vzájemně se všemi, kteří přišli na mojí výstavu.
Vidím Tvá bílá ňadra
Slyším Tvůj dech
Tvůj lásky vzdech
Cítím Tvé prsty
Nehty zaryté.
Vidím Tvé černé oči
zářící láskou
vše krásou
a rozkoší pokryté.
Tvá kůže voní
nořím se pomalu
do bezvědomí klína
posvátné tajemnosti
hluboko do ní…
RADUJ SE
Dívat se. A vidět.
Místa, kde se žije.
Prostor pro příběhy.
Užít si každoden.
Čas sdílený.
Energii, když je.
Být.
Život je teď.
Raduj se!
E = empatie
My, kteří jsme v soutěži zvané Život získali RS jako
první cenu, bychom empatii měli najít hlavně sami
v sobě. Mám se rád.
S = schopnost
Vytvářet dobro pro sebe i druhé je mojí
neomezenou schopností.
O = okamžik
…nic neočekávám… carpe diem
Jaké karty držíš v ruce Ty?
ROSKA JIHLAVA
Korálkování mám ráda, utíká s ním den a hlavně večery v zimě, kdy už musím opustit svou milovanou zahrádku v Polné a tak mně korálkování nahrazuje svou barevností onu zahrádku.
Opět to nějak uteklo, snad i rychleji než normálně, nebo mně se to tak zdá a jsme o něco starší. Vnímám to na sobě i okolí, jak se vše mění někdy ku prospěchu, někdy bohužel naopak. Vidím to rovněž v archivu fotografi í, ze kterých občas čerpám pro naši výstavu. Zajímavé téma „Písmeno a vše, co s ním souvisí“ nutí k zamyšlení, přitom je písmo a písmeno tak všudypřítomné. Přeji všem lidem klid a mír, vše špatné ať se v dobré obrátí.
Moc ráda čtu. Mou inspirací a životabudičem je už spoustu let kniha „Co život dal a vzal“, kterou napsala americká spisovatelka Betty Mac Donaldová. Mám ji stále nablízku, i když mě čtení hodně unavuje. Ta kniha mi pomáhá, díky nadhledu a optimistickému přístupu autorky i k vážným životním situacím, lépe překonávat i moje vlastní problémy.
PTÁTE SE, PROČ FOTÍM?
Na to teď odpovím Vám,
že vlastně nevím ani sám.
Okouzlen však stále jsem,
tím, co z přístroje vychází ven.
Však nezlobte se na mne za ta SLOVA.
zkouším zastavit svět fotkou.
Stále znova.
Ten však prostorem letí a mně jen,
zůstává v mysli krásný sen.
Promiňte, odcházím fotit, prostě nemám čas,
ať znovu fotkou zachytím života kvas.
A když někdy povede se, stvořit fotku s literami,
všem rázem se obraz stává známý.
Pak poznáme na něm tady všici,
co nám tím dílem chtěl autor říci.
Již po 17. se těším na setkání Cesta za duhou. Téma mě osobně zaujalo, ale jak už je mým zvykem, svérázně jsem se ho ujala. Už když jsem byla malá zajímalo mě, jak slova vznikají a jak nám můžou dát smysl. Když jsem se nudila ve škole, tak jsem si psala různé povídky o dobru a zlu. Snažím se, aby mé obrazy měly skrytý význam. Mám velikou představivost a dokážu vidět různé tvary v obrazech. Chci vám to umožnit v mých obrazech na letošní výstavě. Dokážete najít skrytá slova v nich?
Písmeno je základním pilířem slova. Slovo je základním kamenem věty. Je jedno písmeno a dvě čísla ve zkratce – G 35. Jsou dvě písmena, která ve zkratce znamenají totéž – RS. Je mnoho slov, kde je r a s použito. Je mnoho slov, kde r a s najdete a nemají vazbu na roztroušenou sklerózu. Písmena se skládají ve slova dle potřeby, věty jsou jejich děti. Jsou součástí našich životů a pro některé z nás, je naším souputníkem i roztroušená potvora. Učíme se s ní žít, a tak skládáme v každém dni nová písmena v slova stejně jako prvňáčci ve škole. Učíme se s ní jít tím naším životem a nestydíme se světu říct: „Mám eresku, no a co!“ Aleš Zajíček K našim obrázkům jsme doplnili písmena, která jsme spojili ve slova. Použili jsme i r a s, vždyť ereska již několik let patří do našeho žití. Zajíci na cestách – tetička Janina a sklerotický strýček Aleš.
ROSKA JIHLAVA
MOJE VYSOČINA
Zúčastnila jsem se podzimní rekondice s naší Roskou. Užili jsme si několik společných dnů se vším, co k ní patří. A zrovna v tuto dobu, kdy je kouzelné sledovat přírodu na podzim; vidět tu čarodějnou moc, která mění všechno okolo. Zlatá pole se mění v nově zaseté lány řepky, zorané plochy se barví v hnědou. A stromy? Keře? Líbezně třepotavé větvičky dříve zelených lístečků bělokorých břízek jsou teď zlaté. Pestré listy barevných javorů od úžasných odstínů žluté, zelenkavé, hnědé až tmavě hnědé a nakonec neuvěřitelná škála barevných odstínů podzimních buků. Tolik mě okouzlí a snad až ochromí ten pohled na žluto oranžové, červené a světle okrové až po červenohnědou sienu. Podzim. Podzim! Někde plno hluku s pracemi v polích, lesích, ve venkovských staveních při přípravě dřeva na zimu. Někde veselé výlovy rybníků, po nichž zbudou jen vypuštěná slepá oka a pár paběrkujících kluků zamazaných blátem od hlavy až k patě. A taky čas honů a lovů, kdy se někdy podaří skolit někoho jiného než honce, nebo myslivce. A já se dívám na kraj můj oblíbený, zamilovaný, na moji Vysočinu. Příliš to tu neznám, ale cítím se tu moc dobře. Je mi krásně, když vidím zvlněnou až hornatou krajinu, krásné lesy, řeku, skály. Líbezné vesničky a nad nimi v kopcích jako by někdo rozesel po pastvinách drobná stáda dobytka. Kde jsou dnes malíři, aby malovali co tu ještě zbývá, proč nepíší básníci o kráse naší země? No, pojede se za hranice všedních dnů. Tam je to jiné. Ale tohle – co máme doma, tady – zatím, to zůstane pro nás. Pro ty, kteří si dovedou všímat, dovedou ocenit a umí se dívat. I já se zatím mohu dívat. PS: Tohle povídání jsem přečetla na besedě se známým režisérem panem Vojtěchem Jasným, právě ve městě Bystrém. Byla jsem zvědavá na jeho názor. A jeho hodnocení a pochvala mě opravdu potěšila. Na památku od něj mám také autogram i s věnováním a jeho známou malovanou figurku. Tohle je moje vzpomínka na setkání nejen se slavným režisérem a jeho slovy o barvitosti a bohatství mého psaní. Hlavně mě upoutala krása naší Vysočiny s jejími úžasnými zákoutími.
Baví mě psát pro své přátele a známé různé příběhy. Píši i poezii, kde záleží na momentální náladě. Jsem ráda, když moje dílka lidi zaujmou a líbí se jim. Přála bych si, aby se líbila i Vám.
PÍSMENA A HLÁSKY
Písmenka a hlásky – to jsou moje lásky.
Dokážu je hezky psát, se všemi jsem kamarád.
Malá, velká písmenka – od silné až do tenka.
Pěkný sklon a stejnou výšku, ať to mám zas na jedničku!
Skládám si z nich slova, ze slov větu – a najednou báseň je tu…
Tohle je jen povídání, tohle není báseň ani.
Proč to píšu? Co mám říct – začněte zas hovořit!
MOJE MALÁ PRAVNUČKA
A – áčko – to je stříška
B – béčko má dvě bříška
C – céčko – to je rohlíček
D – déčko – pytel žemliček
E – Éčko – to je hřebínek, tím mě češe tatínek ….
To je začátek abecedy, který už se dávno naučila dnes již čtyřletá Šárka, naše pravnučka. Prohlíží knížky a několik písmenek bezpečně pozná. Není žádný génius, ale je zvídavá a někdy dokáže překvapit výrazy, které mě v jejím věku úplně usadí. Snažím se ji od malička zaujmout svým vyprávěním, hezky, až přehnaně artikulovat. Opakuje po mně říkanky a básničky, často jí zpívám i staré písničky a pak poslouchám spousty otázek. Znáte to, že? Jsem ráda, že se snaží hezky mluvit, znám totiž spoustu starších dětí i dospělých, kteří nedokážou říct souvislou větu, která by měla nějaký význam. Ani novináři, televizní hlasatelé a dokonce profesionální mluvčí nejsou v naší mluvě vzorní. A kdo by měl být? Právě oni.
Mám ráda svůj rodný jazyk a snažím se ho vnímat a používat co nejvíc. A právě to se snažím učit i moji malou pravnučku.
Tak začínáme: A – áčko- to je stříška B – béčko má dvě bříška ……
Ivo a Dana Veselí, Roska Žďár n. Sázavou
Kateřina Bémová a Marcela Nováková, NFI