Ivo a Dana Veselí, Roska Žďár n. Sázavou
Kateřina Bémová a Marcela Nováková, NFI
Jugoslávských partyzánů 1580/3, Praha 6 – Dejvice
KURÁTORKA VÝSTAVY,
PROJEKTOVÁ MANAŽERKA REVENIUM Z.S.
Cesta. Velmi široké téma, neboť cesty nás provázejí celým naším životem. Jsou to výpravy životem, krajinou, do minulosti i budoucnosti. Jsou to vzpomínky na cestu s rodiči a prarodiči za ruku, cesty do školy, do práce, domů, na výlety; s kamarády, rodinou, přáteli, partnery, kolegy. A protože náš život není jednotvárný, jsou to cesty za sny, cesty bolestivé, ale také cesty plné veselosti a hojnosti. Pamatujeme si cesty, které pro nás byly něčím zajímavým, dobrodružným, ale i cesty, kterými jsme chodili jako malé děti.
V letošním roce jsem se na své životní cestě potkala s Cestou za duhou. Díky své práci jsem měla možnost poznat nové lidi, kteří se i přes svou nemoc věnují svým koníčkům. Stali se mi velkou inspirací. Tvorba 36 osob, které se v letošním roce zapojily do výstavy, je rozmanitá. Je až okouzlující, jaká díla i dílka se sešla. Od malých i větších rukodělných výrobků, kreslených drobných obrázků či kamenů přes zajímavé fotografie z cest a psanou tvorbu až po krásné velké obrazy.
Všichni máte můj obdiv. Děkuji, že jste, že vystavujete, a tím své cesty křížíte dalším lidem, které inspirujete k novým cestám, o kterých možná ještě ani nevědí.
AUTORKA ÚVODNÍHO DÍLA
Věnuji se sochařství a malbě, což vzhledem k mému vzdělání na Střední průmyslové škole kamenosochařské v Hořicích a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze není nic zvláštního. Lidé se s mojí sochařskou tvorbou mohli setkat kromě galerií i na procházkách po Praze, Brandýse nad Labem, Poděbradech i jiných místech. Ale až roztroušená skleróza mi otevřela dveře do mého vědomí a já si konečně dopřála to, čemu jsem se dlouhá léta podvědomě vyhýbala, ačkoliv jsem tento styl umění milovala. Surrealismus a fauvismus, fantaskní věci, kde je vše dovoleno a nic nezná hranic. Přelivy barev i tahy štětci dávají aspoň na chvíli zapomenout na bolesti běžného života.
MÍSTOPŘEDSEDKYNĚ NEUROIMUNOLOGICKÉ SEKCE NEUROLOGICKÉ SPOLEČNOSTI ČLS JEP
Život je cesta. Nechceme, aby cíl byl dosažen rychle, chceme, aby cesta byla krásná. Jaký cíl si zvolíme, jaký cítíme, že náš život má, je velmi různé a mezi jednotlivými jedinci nesrovnatelné. Někdy se zdá, že člověk smysl svého života vůbec nevnímá, přesto chce, aby cesta jeho životem byla zajímavá a krásná. To, jak vidíme milníky na této cestě, není nic objektivního, je to závislé na stavu a trénovanosti naší mysli. Jsou mezi námi jedinci, kteří i tragédii dovedou zpracovat jako výzvu, která vede k rozvoji a posune je dále na cestě k vyššímu smyslu jejich života. Od těch bychom se měli učit a s úctou vnímat, co nám mohou říci.
A tak je to i s touto výstavou. Mnozí se posouvají přes milníky na své cestě pomocí umění, které může i nám přinášet poselství, jak se vyrovnat třeba s úplně jinými milníky na naší vlastní cestě, a to pokud budeme ztišení a vnímaví. Zkuste to, stojí to zato.
PŘEDSEDKYNĚ SPRÁVNÍ RADY NADAČNÍHO FONDU IMPULS
Když se řekne „cesta“, defiluje mi před očima mnoho představ, obrazů, symbolika cesty, zamyšlení nad životem a nad tím, co nám přináší do cesty; skutečné cesty, výlety (moc ráda jezdím kamkoli), ale i obrazy – myslím, že každý máme doma nějaký obraz, fotografii, obrázek s cestou.
Dnes se s vámi chci zamyslet nad dalším rozměrem, nad cestami v čase. Skoro každý den chodíme, jezdíme stejnými cestami do práce, na nákup, za dětmi, rodiči, přáteli. Máme své oblíbené cesty tam a zase zpátky… A přece není ta cesta stále stejná, proměňuje se s ročním obdobím, se životem kolem. Pro mne mají proměny kouzlo nového. Jako když si Popelka umyje tváře a oblékne šaty z oříšku, proměna cesty přinese radost. Některé bychom si asi rádi odpustili, to třeba když místo stromů najednou roste ze země velký dům – ale i ten se stává součástí cesty.
Dvacet let jdeme stejnou cestou, která zve úplně každého, aby se podíval na svůj svět jinýma očima. Cestou, která je stejná a přitom jiná. Cesta s roztroušenou sklerózou není vždy procházka růžovou zahradou, ale každé dílo, které na společné cestě potkáváme, vypovídá o velké odvaze, statečnosti, síle se nevzdávat. A naopak přinášet tu představu růžové zahrady, radost, touhu rozdělit se o to dobré s lidmi kolem sebe…
Letošní ročník přinese něco nového, obrázky dětí ze soutěže Rozsviťme podzim, soutěže pro radost a povzbuzení všech, kterým do života vstoupila roztroušená skleróza. Slunečnice pro úsměv a vůni léta i v čase podzimních plískanic a zimních krátkých dnů. Stačí jen přivřít oči…
Děkuji vám všem – autorům – za to, že zvete na cestu za nadějí, že se kdokoli může přidat, že se dělíte o to, co vám život přinesl do cesty. A že záleží jen na nás, jak tu cestu vidíme. Děkuji.
ŘEDITELKA SPOLEČNOSTI CEROS O. P. S.
Každý z nás je na cestě. Nikdo nevíme, jak je dlouhá, jaké překážky nás na ní potkají.
Pro mě je důležitý každý okamžik, který na ní mohu prožít.
Jsem ráda za chvíle s rodinou, s milým, s přáteli, ale i sama se sebou.
Jsem ráda za to, co na ní prožívám – za to dobré, ale i za to, co mne poučí.
Přeji všem, aby každodenní změny byly co nejvíce pozitivní, a když ne, tak aby nás co nejvíce obohatily.
Cesta za duhou je již pravidelnou součástí mého života. Každý rok přináší něco nového. Jsem zvědavá, co přinese letošní ročník.
♦CEROS, Centrum komplexní neurorehabilitační péče pro nemocné s roztroušenou sklerózou, obecně prospěšná společnost se zabývá rozpracováváním a rozšiřováním koncepce rehabilitační léčby nemocných s roztroušenou sklerózou mozkomíšní, vybudováním hierarchizovaného systému pracovišť zajištujících rehabilitační léčbu nemocným s roztroušenou sklerózou a dále osvětovými, vzdělávacími, vědeckými a fundraisingovými aktivitami.
CEROS organizuje projekt „Roztroušená skleróza v síti“, ve kterém díky úzké spolupráci s různými klinickými pracovišti mohou lidé s roztroušenou sklerózou navštěvovat rozmanité rehabilitační programy. V současné době nabízíme především program zaměřený na funkci horních končetin a stability trupu. Využíváme k tomu různé inovativní postupy, například virtuální realitu.
Více informací naleznete na: www.ceros.mobi
Děkujeme všem, kteří nás podporují!
Číslo účtu: 0392095319/0800
UNIE ROSKA
Unie ROSKA, česká MS společnost z.s., si letos připomíná 30 let od svého založení. Jejím cílem je všestranně pomáhat lidem s roztroušenou sklerózou. Už 30 let realizuje své humanitární programy, které zahrnují různé aktivity. Kromě rekondičních pobytů, rehabilitačního cvičení a plavání se také zaměřuje na arteterapii. Ergoterapie pomáhá lidem s RS a zaměřuje se na jemnou motoriku prstů, již zlepšuje. Mnohým dala i nový impulz do života, objevili, co se v nich skrývá.
Zasláním svých uměleckých děl na výstavu ,,Cesta za duhou“ vystoupit ze stínu a ukázat, že i s touto nemocí se dá žít.
ROSKA ČESKÁ LÍPA, REGIONÁLNÍ ORGANIZACE UNIE ROSKA ČR
Pro letošní jubilejní ročník výstavy Cesta za duhou bylo zvoleno téma „CESTA“. Jedná se již o 20. ročník výstavy, kde se každým rokem setkávají hlavně tvůrci vystavovaných děl a její organizátoři. Osobně jsem se zúčastnil svými příspěvky posledních čtyř ročníků.
Zadanému tématu odpovídá i název našeho společného projektu „Cesta za duhou“. Je to cesta, která umožňuje autorům, kteří se potýkají s onemocněním RS, osobně se prezentovat svými díly na výstavě. Mají možnost dokázat nejen kamarádům z Rosky, ale i široké veřejnosti své schopnosti a dovednosti v různých směrech. Výstava se též stává místem našeho setkávání, kde máme možnost navazování a rozvíjení našich kontaktů.
Já osobně oceňuji práci jednotlivých účastníků, která mne každým rokem inspiruje a upevňuje ve mně přesvědčení, že i lidé s handicapem tohoto onemocnění jsou mnohdy velice schopní a mají beze sporu i své místo ve společnosti.
Cesty mohou mít různý charakter. Od životní cesty a cesty osudu, přes cestování přírodou, cesty za dobrodružstvím a poznáním, cesty za láskou, zdravím a podobně.
Závěrem bych chtěl popřát všem lidem dobré vůle, aby šli svou cestou pokud možno šťastni a měli vždy pro koho žít. Nám všem přeji, aby Cesta za duhou pokračovala úspěšně alespoň dalších 20 let.
S pozdravem „Slunce v duši“
Malování je pro mě relaxace, chvilka času, který je jen můj. Přestanu myslet na práci a jen maluji.
Malování je vlastně moje „Cesta“ k vnitřnímu klidu a uvolnění.
ČERNÍNSKÁ ULICE
20. ročník výstavy Cesta za duhou? Zúčastnila jsem se už prvního ročníku, nechce se mi věřit, že ten čas tak rychle utíká. Pokaždé mám radost, že se setkávám s výtvory autorů, kteří se zúčastní každoročně, a těším se na kamarády, které jsem rok neviděla.
Tak na viděnou na 21. ročníku výstavy Cesta za duhou!
ENKAUSTIKA ANEB MALOVÁNÍ
VOSKEM – JDE SE DO PŘÍRODY
ENKAUSTIKA ANEB MALOVÁNÍ
VOSKEM – MĚSÍČNÍ CESTA
PODZIM NA KOČÁROVÉ
NÁSTUP NA BĚŽECKÉ TRATĚ
Svůj příspěvek k letošní výstavě jsem pojal jako zprostředkování cesty přírodou v čase. Fotografie, které jsou jeho základem, jsem pořídil před cca 25 lety hlavně na Kočárové cestě (touto cestou se dříve prohánělo zejména místní panstvo), která se nachází v lokalitě Svoru, Polevska a Kytlice poblíž Nového Boru. Tuto oblast jsem si oblíbil při našich cestách pěšky, na kolech i lyžích. Vždy jsem si užíval nedotčené přírody jako balzám na duši. Jen pro informaci uvádím, že v zimě, která trvala dva až tři měsíce, zde bývalo pravidelně přibližně 75 cm sněhu a něco kolem 15 stupňů pod nulou. Procházky či jízdy po této lesní cestě, doprovázené příjemným a klidným prostředím, přinesly tolik potřebné „dobití baterek“ pozitivní energií.
Příspěvkem chci dokumentovat nejen proměny přírody v roce, ale i navodit dobré pocity z toulek naší přírodou.
METRO PLATFORM
OUR CAT
Obrazy jsou malované dle míst, která pravidelně, někdy i denně navštěvuji a konfrontuji je se svými snovými, někdy i kritickými myšlenkami a vizemi.
CESTA DO NORMANDIE
MEDITACE 21. STOLETÍ
Zpomalit někdy znamená vyhrát; při takových výhrách jsem zachytila okamžiky. Je to jako otevřené okno do jiného světa. Za běžné denní rutiny a vnitřní dynamiky ho jde těžko zachytit.
OTISKY – Každý den se setkáváme se spoustou lidí, používáme předměty, dotýkáme se věcí, jsme ovlivnění událostmi kolem. Viditelné i neviditelné – pořád zanecháváme své otisky.
CESTA PARKEM
QUILLINGOVÁ VAJÍČKA – Na vyfouknuté vajíčko (výdunek) se lepí stočené proužky papíru. Proužky se skládají a lepí do různých tvarů.
Malované ornamenty v našem regionu hodně používáme na fasády starých domů, sklepů a krojové doplňky.
Za svůj život jsem absolvoval mnoho cest, z některých vystavuji své fotografie.
Ta nejzajímavější pro mne ale začala před dvěma roky, když mi diagnostikovali roztroušenou sklerózu. Nejprve jsem si myslel, že mé dosavadní cesty jsou u konce, ale záhy jsem si uvědomil, že naopak. Ta nejzajímavější a nejhezčí cesta pro mne touto nemocí teprve začala. Na této cestě potkávám úžasné lidi, umožnila mi sestavit si žebříček hodnot, provést řadu životních změn. Věřím, že to slunce, které mi na ní svítí, mi bude svítit ještě dlouho.
OBALY NA KAPESNÍČKY – Pro pěkný vzhled, uložení v kabelce. Ušité ze zbytků látek. Po vypotřebování kapesníčků možno vyskládat další.
Proč kreslím? Pro ukrácení času, pro radost; pro sebe i své přátele. Tak po chvilkách si sednu k papíru a tužce a něco si nakreslím.
CESTA, naše životní putování po cestách, necestách…
Putování životem je v mnohém podobné putování krajinou. Procházíme náročnými úseky, překonáváme hluboká údolí, nebezpečné rokle, strže a propasti, prodíráme se mnohdy neprostupným terénem nebo jen těžko schůdnými cestami, zažíváme dobrodružství ve vysokých, příkrých skalnatých horách, kde je zapotřebí pokory a umění žasnout, stejně jako v našem každodenním putování na cestě životem. Umění žasnout a dívat se očima a hlavně srdcem otevřeným dokořán k našemu užitku a také být tu pro druhé… Empatie, citlivost, respekt, porozumění, úcta k životu. A také radosti a laskavého humoru je na cestě v životě i při procházení krajinou potřeba. Je to koření, které obohacuje nás samotné i kolemjdoucí…, a je li zapotřebí, tak spoluputujícím podat pomocnou ruku a projevit tak skutečné člověčenství.
KOS – Z látky ustřihneme čtverec, po okrajích nastříháme proužky. Na malé plastové ramínko upevníme polystyrenovou kouli. Drátem utáhneme látku. Uděláme čepici a šálu. Z polystyrenového vajíčka je nos – obalený látkou a utvořeny nozdry. Z nitěných knoflíků a hýbacích očí jsou vyrobeny oči.
KLOBOUČEK – Z novinového papíru stočíme proužky, utvoříme klobouček. Natřeme barvou, zdobíme mašlí a květy.
OZDOBY „Z GUMOVÉHO PAPÍRU“ – Nastříháme tvary, dozdobíme perličkami, mašličkami, hvězdičkami a baňkami.
LILIE – AKVAREL
LOĎKA – LINORYT
REKONDICE SLATINICE 7.–12. 9. 2015
REKONDICE V TOMTO ROCE
BYLA V OBCI SLATINICE
NECHŤ VYDRŽÍ NÁM VÍRA!
POMŮŽE I „SÍRA“
RELAXACE NAŠICH TĚL
MASÁŽE I CVIKY
KAŽDÝ Z NÁS BY PŘECE CHTĚL
ZVLÁDAT TĚŽKÉ TRIKY
NAMAZANÁ ZÁDÍČKA
KOLÍNKA I NOŽKY
JSOU TU VELKÁ ZLATÍČKA
ZRUŠÍME SVÉ DROŽKY!
VÝBĚR TO BYL SUPROVÝ
ROKY NA TO MÁME
LÁZNĚ „TYTO“ UZDRAVÍ
LIDIČKY, CO ZNÁME
ŠTĚSTÍ, ŽE SE VIDÍME
NEBEREME DROGY
RADOVAT SE UMÍME
JEŠTĚ NEJSME GROGY
PODĚKUJME ŠÉFOVÉ
I VÝBOROVÉ BANDĚ
JSOU TO HOLKY CHÁPAVÉ
A ROZUMÍ SRANDĚ
TRESTANCŮV RÁJ
Kdysi jsme rádi cestovali s manželem po celém světě. Teď mi můj zdravotní stav už nedovolí cestovat do dálek, ale i procházka po naší zahrádce je také kouzelná. Tak fotím, co pěkného mám na zahrádce.
ZÁKOUTÍ S VÁZOU
CESTY
Cestujeme, poznáváme, dozvídáme se nové souvislosti i nová fakta…
Skotsko nás lákalo už dávno, Vysočina je kraj opěvovaný. A tak jsme se vydali poznávat…A opravdu – je to země krásná, šťavnatá, zelenomodrá, dokonce nám ani nepropršelo mnoho času. Viděli jsme místa kouzelná a skoro až mystická…
No ano, i cesta může být cíl!!!
BROŽURKA DOBRÝ DEN, PANE DOKTORÉÉÉ…
Život s RS znamená časté návštěvy zdravotnických zařízení. Ale i to může být inspirativní.
Při malování se člověk osvobodí od všelijakých chmur a starostí. Snad i v mých obrázcích najde někdo kousek optimismu.
SLUNEČNÍ LÁZEŇ
RATOLEST
VYŠÍVANÝ OBRÁZEK – Podle vzoru vypícháme tvar. Střídáme pořadí dírek. Nit používejme jemně svítící. Hotový obrázek vložíme pod skleněný rám.
BULHARSKO – PŘÍSTAV
BULHARSKO – NA LODI
Dnes nás provází téma „Cesta“, tak jsem upletla ponožky; pletení mám ráda hlavně přes zimu. Jsou dlouhé večery, tak pletu. Ale nejen to – také korálkování mě baví. Když si sednu k ruční práci, tak ten čas rychleji běží.
CESTA… a jen tak malovaná a třeba duhová…
Cesty jsou různé. Životem a vzpomínkami, pěšky kdovíkam… a každá jednou někde začíná a taky skončí. Škoda.
Já mám ráda cestu mezi písmenky, tak pokud mi to ještě jakž takž jde, píšu si na klávesnici počítače.
A asi tak před 17 lety vzniklo moje cestování v pohádkových vláčcích a s obrázky mi ve většině pomohla dcera. Snad se to bude líbit tak jako vnoučatům, pro které jsme to vytvořily.
Každá duha má krásné barvy a každá si svoji cestu na nebi maluje.
Po té barevné sluneční dešťové chodí snad jenom víly…
I já bych se ráda prošla po cestě a ta by nemusela mít ani ty duhové barvy, tak si o cestách budu jenom snít.
Ta roztroušená… ta se nenechá přemluvit, jsem tady, povídá mi, tak se se mnou už konečně smiř. Vím, ono ti nic jiného nezbývá.
Mám tě ráda… jsem tvoje.
No dobrá, tak si se mnou žij dál, ale o jedno tě moc prosím.
Už zůstaň taková, jaká jsi, víc mě nezlob a buď ke mně laskavější. Děkuji. Květa Štrbová.
A tak píšu a vymýšlím dál a čas si vlastní cestou letí a letí.
Přeji výstavě krásnou cestu ke všem zdravým i k těm nemocným a ať se všechno a všem vydaří.
„Cesta“ je důležitá, nedílná součást v životě člověka.
Cesty nás spojují, propojují, vedou a vytyčují naše cíle.
Plánujeme si cesty v podobě životních cílů, cesty dovolenkové, výletní, každodenní cesty všedního dne.
Ačkoliv bývá někdy pro někoho trnitá, vždycky existuje nějaká jiná cesta pro každého.
Jen je potřeba ji hledat.
Pevné zdraví všem a krásné zážitky z výstavy.
KAPLIČKA U SILNICE – SUCHÝ PASTEL
ZIMNÍ PODVEČER U MOSTU – SUCHÝ PASTEL
Prý nemocen jsem! Nezoufám. Metrů pár pěšky jen stěží zdolávám. Však s tříkolkou, svou kamarádkou“, cestuji rád. I průchodem dlouhým s ní mohu se dát. A za světlem na konci tunelu?! Vždy přímo, stále kupředu. Na ní svou cestou „kráčet“ ještě dovedu.
Jsem moc ráda, že se mohu zúčastnit 20. ročníku výstavy Cesta za duhou. Téma „Cesta“ mě provází celým životem; cesta má více různých významů.
Život je cesta, kterou kráčíme, když jej žijeme. Vzdáme-li se cesty, ztratíme sebe, protože cesta je to, co nás dělá jedinečnými.
NOVÁ KÁMOŠKA
Jednoho dne, potkala mne,
nová kámoška.
Kocovina, špatná chůze, provázela mne,
nová kámoška.
Věci padají mi z ruky, otloukávám futra,
nová kámoška.
Vzala náš vztah zhurta,
nová kámoška.
Vyspat se už nepomáhá, únava je věčná,
každodenní kolotoč zabrat mi moc dává.
Kámošky se nejde zbavit, pijavicí se stává.
Za pořádnou postel jsem neskutečně vděčná.
V hlučné jeskyni odpověď nacházím,
multiplex skleróza celým jménem.
Infuze na pomoc ke mně přichází,
Solumedrol si s radostí sjedem.
Kámoška zklidnila se trochu,
kocoviny bylo dost.
Teď jak s ní žít? Naučit se mohu?
Předhodila se mi mrcha jak psovi kost.
Injekce, nový režim, infuze, strach,
kámoška donesla mi dárky…
Přijmout mi je trvalo,
pravdou je, že s respektem a věkem taky.
Jednoho dne, probudím se a síla se vrací!
Kámoška už není nová a požár v duši se už hasí.
Běhat, tancovat, lyžovat, jezdit na kole – a hlavně žít už opět
mohu!
Vím už kdy zpomalit a kdy lézt na tu svou horu.
Horu, kam cesta pestrá s mou kámoškou je.
Skleróza multiplex, to její jméno je,
Strach už opustil mne, slunce na svět svítí.
S mou kámoškou vlastně není až tak hrozné bytí.
Jednoho dne, potkala mne
Moje nová stará kámoška
„Cesty mají mnoho podob. Některé se uskuteční jen jednou – první
cesta do školy, první cesta… kam jen si vzpomeneme. Některé cesty doprovázejí i vzpomínky ve formě pohlednic. Někteří si je koupí
hotové, jiní, jako ‚zajíci‘ na cestách, si je vyrobí. Naše jsou z ostrova Fuerteventura, o kterém lze říci mnoho slov, má mnoho cest na krásná místa. Lesy i louky na něm
nenajdete, ovšem jeho pravou krásu objevíte tehdy, když se necháte po tváři pohladit jeho větrem.“
Tetička Janina a sklerotický
strýček Aleš
KÁMEN A VODA
Kdybych byla jen malá kytička,
jen obyčejná – v květu chudičká;
třeba pomněnka anebo sedmikráska –
nebyla by pryč všechna ta Tvoje láska?
Kdybys byl kámen – třeba pevná žula,
a já jen voda, která kolem plula,
stejně bych kolem Tebe kroužila,
byla bych vír – žulu bych rozbila.
Pak by se jedna malá kytička
přitiskla k žule, už by se netrápila,
protože voda tu lásku oživila,
byla tam přece ta sedmikráska,
a s ní i Ty – má pohádková láska.
Na každou cestu je třeba zavazadlo 🙂
Pověz mi o tom a já zapomenu, ukaž mi to a já si to možná zapamatuji, zapoj mne a já pochopím.
Indiánská moudrost
…nepředvídatelná, neuchopitelná, rozličná, plíživá, únavná, ochromující, omezující, brnivá, rozostřující, nenakažlivá, bez jasné příčiny nevyléčitelná, přes to ne beznadějná…
Taková je RS očima těch, které provází životem.
Život s RS? To, co se nás každý den, každou hodinu i minutu, právě teď, dotýká.
Je to nákup v samoobsluze, jízda metrem nebo jen čtení knížky.
Zavázat si tkaničky, zapnout knoflíky, uvařit si kávu, zvednout dítě do náruče. Pro zdravého člověka samozřejmosti…
„Rozsviťme Česko“ je osvětový projekt, upozorňuje na nevyzpytatelné a na první pohled nejednoznačné příznaky nemoci, která je nevyléčitelná, ale dnes již léčitelná. Pro úspěšnou léčbu je zcela zásadní včasná diagnostika (to znamená včasné a pravdivé informace),
dostupná fyzioterapie a psychologická péče,
tj. komplexní péče.
Cíle jsou šíření důležitých informací, bourání mýtů a pověr (např. těhotenství a děti) a podpora komplexní léčby tak, aby se dostala k co nejvíce potřebným v co nejvyšší kvalitě.
Zasazení slunečnice je možná správný začátek pomoci lidem kolem nás vidět konkrétního člověka, pomoci lidem s RS nebát se mluvit o svém onemocnění, pomoci dát ten správný důraz na důležité a umožnit tak lidem s RS žít beze strachu z odsouzení a manipulace. Odtud je jenom kousek k dalšímu. Jako je podpora, zastání a pomoc na místech, kde se rozhoduje o budoucnosti.
„Rozsviťme Česko“ propojuje světy a otevírá nové možnosti. Pro všechny. Nejen nemocné a jejich rodiny, ale také pro všechny ostatní, kterým ukazuje, že jsou tu lidé, kteří se nevzdávají.
Kteří jsou stateční nemoci navzdory. Každá zasazená slunečnice s sebou nese mnoho úsměvů…
www.nfimpuls.cz
Symbolem je slunečnice. Jadérka představují
jednotlivé nemocné – každý z nich je jedinečný v boji se zákeřnou nemocí.
Okvětní lístky slunečnice pacientské organizace spolu s Nadačním
fondem IMPULS. Stonek představuje zdravou populaci, o níž se potřebují lidé s „ereskou“ opřít. Listy na stoncích znázorňují podané pomocné ruce. Každé ráno otáčí slunečnice hlavu za sluncem, jde vstříc nové naději, tak jako lidé s vážnou diagnózou doufají v lék, který nemoc vyléčí.
Ivo a Dana Veselí, Roska Žďár n. Sázavou
Kateřina Bémová a Marcela Nováková, NFI
